Dopisy z Gottlandu II.

A to je ta strašná země, země česká, průšvih můj? Dopis druhý aneb krásná země, blbá země... kdo se v tom má vyznat

*** *** ***

      Milý Mariuszi,

      chodila jsem do školky, později do školy a měla jsem domov. A mám i vzpomínky...

      Projíždíme podzimní krajinou...
      „Naše země je krásná.“
      Hm, asi ano, když to maminka říká. Venku jsou stromy, listí, nebe, zase stromy, louka, pole, kostel, domy... Je to krásné? Ošklivé to není. Ale krásné? Je to normální, je to všude. Krásné jsou princeznovské šaty, krásné jsou dárky pod stromečkem... To je jasné. Ale jestli je krásná naše země, to mi jasné není. Necítím to. Nevidím to.

      „Naše země je krásná.“
      Hm, asi ano, když to paní (pardon, soudružka) učitelka říká.
      „A jsou tací, kteří by naší krásné zemi chtěli ublížit. A proto ji musíme chránit.“
      Tomu už vůbec nerozumím. Jak my, malé děti, můžeme naši zem chránit? A před kým? Jo, aha, před fašisty. Ale vždyť fašisti už nejsou...

      Ve školce, ve škole i doma. Tam všude mi říkali, že je naše země krásná. A mátli mě tím. Nedokázala jsem se do toho vcítit. A stejně tak jsem se neuměla vžít do dalších velkých slov a vět: Láska, úcta, ctnost, hrdost a pokora, hrdinství, soucit; miluji tě, ctím tě, pláču štěstím, raduji se, že se raduješ. A strašně jsem se za to styděla. Zároveň mi všechna taková prohlášení byla hrozně nepříjemná. Jejich slavnostnost mě dusila, a to doslova. Cítila jsem, jak mě při nich polévá divné teplo s kovovou příchutí. A tam, kde je solar, se ve mně něco svíralo a něco, co bylo uvnitř, chtělo ven. Vždycky jsem si oddechla, když ta nasládle významná chvíle pominula.

      Když maminka říkala, že je naše země krásná, tvářila se zasněně a přivírala oči. Vypadala dojatě, ale pojem dojetí jsem tehdy taky nechápala. Učitelky se netvářily zasněně, nýbrž rezolutně a bojovně, jako by snad chtěly rozptýlit naše neexistující pochyby. Spolužáci se chichotali nebo se tvářili otráveně, případně vůbec nedávali pozor, já se styděla. Za ně, za sebe a možná tak trochu i za učitelku a doma za maminku.

      Každopádně jsem pochopila, že se i ode mne žádá, abych přijala fakt, že naše země je krásná, jako holou danost, a také to slovně potvrzovala, přinejmenším tehdy, pokud se mě někdo zeptá.

 *** *** ***

      A potom se přihodilo cosi nečekaného, cosi, co mě dokonale popletlo a zamotalo mi to hlavu. Stalo se to před vánocemi, možná koncem listopadu, možná začátkem prosince 1979. Vyrazili jsme do Německa. Pochopitelně do NDR, které se lidově říkalo „Východní Německo“; co bychom také v onom roce dělali v tom druhém. Jeli jsme dvěma automobily, v jednom já, maminka, tatínek, dědeček a babička, v druhém teta, strejda, bratranec a sestřenice. Šlo o tzv. nákupní výlet. Samotná cesta mě ukrutně nebavila. Seděla jsem na zadním sedadle uprostřed, vmáčknutá mezi dědečka a babičku, oba nabalené v tlustých zimních kabátech, a myslela jsem, že se tou záplavou těžkých vlněných látek zalknu.

      Dospělí si povídali, já taky směla zasahovat do hovoru. Vyptávala jsem se na rozdíly mezi „hodnými“ a „zlými“ Němci a tak podobně. Chvílemi však ostatní rozmlouvali, jako bych u toho nebyla. A dopustili se dramaturgické chyby.

      „No jo, tohle tam musíme koupit, a taky se chci podívat po tomhle a tamtom. Ještě by tam měli mít tohleto, jo, a ještě tamhleto se tam prý taky dostane...“

      „Jo, to nebude problém. Kdepak tam, tam oni mají to i ono, to my u nás nemáme, umějí si obstarat leccos, to jen u nás nic nejde.“

      „Máš naprostou pravdu, to ví ostatně každej, to je stará známá věc, u nás všechno stojí za prd, my jsme prostě hrozný. Oni jsou mnohem lepší, jsou na tom o hodně líp, navíc jak mají všude hezky čisto a uklizeno, no jo, Němci, to jen my Češi jsme tak blbí, jen ta naše podělaná země je tak blbá a nemožná.“

      To už jsem to nevydržela. Rozbrečela jsem se a mezi vzlyky jsem křičela: „Co to říkáte? Jak můžete říkat, že je naše země blbá? Vždyť je přece krásná a všechno máme, já mám všechno, mně nic nechybí, uáá-hů.“

      Rázem se všichni čtyři vzpamatovali a jeden přes druhého mě začali ujišťovat, že mám samozřejmě pravdu, že naše země je krásná, že jsou to jenom takové dospělácké řeči a že je nemám poslouchat. Na druhou stranu – snažili se mi přece jen nějak šetrně objasnit – je prý ovšem třeba přiznat si, že něco je v Německu skutečně lepší a skutečně tam mají něco, co my nemáme. Ale že to tak moc nevadí, neboť – pohleď, dítě – zase něco jiného je lepší u nás a taky máme něco, co nemají oni. A to je normální, v každé zemi něco je a něco není, a proto lidi jezdí sem a tam, aby si to přivezli nebo to aspoň viděli.

      Dlužno uznat, že se vážně snažili. Ale stejně mě neuklidnili. Přestala jsem sice vyvádět, ale z hlavy mi tenhle filosofický rozpor už nevymazali. Naše země je krásná – naše země je blbá: Jak je to doopravdy? Vracela jsem se k tomu zážitku stále znovu a znovu a vlastně se k němu vracím dodnes. I takhle „to“ může začít.

*** *** ***

      Ještě chci dodat jednu důležitou věc. Že totiž nešlo jen o to, že mě zarazil a rozhodil rozpor mezi předešlými tvrzeními o krásné zemi a aktuálním tvrzením, jež tu samou zemi označovalo za blbou. Něco ve mně, cosi v podstatě animálního, pudového a kořenového, zcela autenticky a s překvapivou razancí řvalo, že co je moje, to přece nemůže být blbé. Že co je moje, je zcela samozřejmě v pořádku.

Dopisy z Gottlandu I.