Kdo je tady nejchytřejší

O soutěži „Nejchytřejší Čech“ se na tomto serveru psalo. Když začínala, po prvním kole. „Co je to zase za blbinu“, řekla jsem si. Ale zvědavost mi nedala a pustila jsem si internetové vysílání.

Pustila jsem si ho urvaná z pracovních povinností, unavená každodenním životem, který mi navzdory mému nevyléčitelnému optimismu poslední dobou moc objektivních důvodů k radosti nepřináší. A hleďme – relaxační účinky se dostavily.

Možná je ta soutěž blbá, možná je komerční, velmi pravděpodobně není zcela objektivní. A hlavně – každý druhý by ji zaručeně dokázal vymyslet tak, aby byla zajímavější, náročnější, hodnotnější. Každopádně by to dokázala většina mých známých z prostředí, kterému se, jak jsem si všimla, poslední dobou říká „pražská kavárna“.

Jenže já stárnu. Asi. Nebo přinejmenším s postupem věku dospívám k něčemu, co jsem pozorovala u své babičky, které ovšem bylo tenkrát dvakrát tolik let než dnes mně.

Včera jsem si pustila finále. Se zpožděním několika dnů, což je typické; ano, jsem opožděná a většina aktuálních věcí mi uniká. Ale důležité je, co jsem viděla: hezké, sympatické, milé lidi, kteří se nebáli; kteří si neřekli a stejně je to trapné; co bych ze sebe dělal šaška; je to pod mou úroveň... Prostě „do toho šli“. Pokusili se (což považuju za setsakra hodnotné).

Nevím, jestli jsou opravdu nejchytřejší, a už vůbec nevím, jestli by se nejchytřejší Čech (nebo Moravan, jak podotkl jeden ze soutěžících) vůbec najít dal. Dost možná nikoli.

Ale... jak je to s tou babičkou. Babičce bylo osmdesát, byla to prostá žena s prostým, jednoduchým, byť nikoli vždy snadným životem. Ale když jí bylo těch osmdesát (a mně patnáct, šestnáct), říkala, že jí dělají radost takové „blbiny“ jako pohled na hezké, chytré, slušné lidi.

Seděla na lavičce před domem, kolikrát celé hodiny (hej! dělají to ještě dnešní babičky? dělá to vůbec někdo?), a prožívala čistou, možná docela naivní radost z toho, jak to „těm mladým“, co chodí kolem, sluší, jak jsou bystří, milí, nadějní.

Tehdy jsem to měla za klišé. I když dnes nevím, kde by k němu babička přišla. Na intoušské pózy si nepotrpěla; ostatně nejspíš ani nevěděla, co je to intouš. Prostě jen žila a byla a z nějakého záhadného důvodu měla pocit, že to žití a bytí je koneckonců vcelku hezké.

A já asi fakt stárnu. Jednotlivé díly soutěže jsem si pouštěla vždy po půlnoci a hlavně proto, abych se od práce nepřesouvala rovnou do postele, jen a jen proto, abych se předtím ještě trochu pobavila, když už pořád jen makám... a makám... a makám.

A bylo mi hezky. Neznám ani jednoho ze soutěžících a je mi celkem fuk, že soutěž možná sloužila jen k tomu, aby si televize „zvedla sledovanost“. A třebaže jsem k ní zpočátku přistupovala skepticky, líbila se mi. Nechtěla jsem od ní koneckonců víc než zábavu, relax, uvolnění. A říkám si: co je na tom špatného? Nebo: bože, je to snad málo?

Jinými slovy: jako malý fakan (nebo stará babička) jsem se upřímně radovala, že „máme“ v téhle zemi (a nejspíš i kdekoli jinde na světě) milé, chytré, hezké lidi; a že svět není tak úplně příšerný.

Ano, ta soutěž je jen komerční produkt. Budiž. Ale ti, kdo se jí zúčastnili, komerční produkty nejsou. Jsou (a jistě ne sami) reprezentanty naděje na lepší zítřky. Jo, já vím, ať žije patos a dětinský optimismus; ale já už jsem dospělá dost dlouho, a tak se za něj už ani nestydím.