Miloš Zeman coby ochránce církevních pořádků

Namísto znaménka před závorkou tohoto textu budiž přiznáno, že je psán z pozice člověka, jenž sám pro sebe nevidí jediný důvod k sympatiím vůči Miloši Zemanovi; nebo aspoň k smířlivému náhledu na něj. Prostě nic, co by přesahovalo meze apriorního přikázání „miluj svého bližního jako sebe sama“, které je sice moudré, leč nikoli v prvoplánovém, povrchovém měřítku, a na které se koneckonců coby nekřesťan taky můžu vykašlat.

A na okraj budiž řečeno za prvé ještě to, že na ně beztak nekašlu, a to ani náhodou, pročež panu prezidentovi ani nikomu jinému nepřeju smrt, vážnou nemoc nebo jakoukoli jinou osobní katastrofu; a za druhé to, že pokud by náhodou nějaký jedinec vrostlý do pocitu, že smysl pro detail patří k nejvyšším ctnostem, hodlal podotknout, že přikázání nejsou primárně křesťanská záležitost, odpovím jen: „Já vím, vím to moc dobře, ale co má být?“

Nuže k věci (která není ani pěkná, ani „slušná“):

Pan Zeman se – aspoň navenek – může (lidově řečeno) zbláznit z církevních restitucí. Potažmo z církví vůbec. V konečném důsledku je schum&fuck, činí-li tak z hlubokého osobního přesvědčení (čemuž moc nevěřím), z neznalosti nebo jen povrchní a pokroucené znalosti věci, tak typické pro většinu lidí vychovaných socíkovskou historiografií (což už je pravděpodobnější), anebo proto, že je mu nějaká církev (a potažmo i náboženství, zbožnost nebo víra v cokoli, co přesahuje jednotlivou lidskou existenci) srdečně ukradená a nachází se mimo jeho soukromý obzor; tak či onak dobře ví, že jde o záležitost, která v naší společnosti představuje velmi chytlavé téma; chytlavé právě proto, že v naší společnosti tvoří většinu lidé, kteří jsou buď sami zmasírováni socialistickými viděním dějin, anebo ti, jimž bylo toto podání historie – leckdy víceméně bezděčně – tlumočeno jejich nejbližšími, především rodiči.

Nemíním tu však zabředávat do sporů o to, existuje-li vůbec nějaký Bůh nebo bohové, či o to, je-li zbožnost a priori dobrá a prospěná, nebo právě naopak. V mém nynějším osobním rozporu s Milošem Zemanem – a ano, v mém dalším, bůhvíkolikátém už zděšení nad jeho veřejně prezentovanými postoji – to totiž nehraje žádnou, ani tu nejpodružnější roli.

Neboť v hlavní roli zde vystupuje protimluv, protimluv s velkým a ještě větším P. Protimluv schizofrenní a alogický, a přesto nesmírně líbivý a přitažlivý, zejména pro každého, kdo si jej odmítá připustit, kdo je ochoten zúžit své zorné pole tak, aby viděl jen to, co vidět chce:

České církve nemají (nejen) v páně Zemanově podání nárok víceméně na nic – především ne na cokoli hmotného. Z tisíce příčin, zejména pak proto, že každý neznaboh, jenž se hrdě a zcela pomýleně nazývá ateistou, přece ví, že Ježíš kázal chudobu. (Jen tak mezi námi: nekázal, a to proto, že to byl s největší pravděpodobností rozumný a příčetný, byť na můj zhýčkaný vkus poněkud přehnaně idealistický člověk – a žádný rozumný člověk nebude nikomu tvrdit, že padání hlady je vposledku lepší než dobrá výživa, slušné přístřeší a absence existenčního strachu.)

Církve, které působí v Česku, si ze strany pana Zemana nezaslouží nic než absolutní, totální disrespekt (laskavý čtenář si odpustí rozčilování nad tím, „co že je tohle za slovo“), opovržení, zesměšňování – v nejlepším případě ignoraci.

Jo, ale s církví ruskou, která sama sebe nazývá pravoslavnou (prosím, neplést s ortodoxií), s tou je to holt jiné. Ruská církev má právo. Ruskou církev musíme pochopit. A mladé ženy z Pussy Riot mohou být vděčné, že nemáme středověk a upalování už tudíž nepatří k oblíbeným lidovým zábavám.

Člověku, jenž blaženě a za každou cenu netone v čiré nevědomosti, nutně – přinejmenším po drobném trknutí – musí takříkajíc docvaknout, že Miloš Zeman by jako ateista (nebo neznaboh – nechť si toto každý rozhodne podle svého) byl první, koho by středověk (ale spíše práh středověku a novověku) nebo aspoň to, co si sám pod středověkem představuje, přivedl na hranici.

V Rusku panuje středověk dodnes. Moment... tady se musím opravit. Nepanuje tam evropský středověk, který přese všechny excesy, jakkoli jich nebylo málo, prahl především po naplnění lidskosti, po „srovnání“ člověka s Bohem – nebo, chcete-li, s čímkoli vyšším, než je člověk sám. Tento středověk tam totiž nikdy nedosáhl. V Rusku vládne samoděržaví, a to už nejméně 500 let; nejpozději od Ivana IV. Vládlo za Petra (mylně považovaného za „prozápadního“), za Kateřiny, za Stalina i Brežněva. Stejně tak nyní.

V Rusku je nejvyšším vládcem strach – stejně jako v muslimských zemích, proti nimž se sice vehementně vymezuje, ale je to stejné, jako když se nacisté vymezovali proti komunistům; je to totéž soupeření dvou navzájem sice konkurenčních, leč stejně zvěrských totalit.

Ale to je – dejme tomu – „jen“ politika, která (zdánlivě) nijak nesouvisí s náboženstvím. Rozpor, který vidím já (a možná ještě někdo další), spočívá v tom, že Miloš Zeman, jemuž v domácím prostředí prospívá odmítání církví coby z podstaty věci hamižných institucí, je vřele ochoten postavit se na stranu církevních institucí, které notabene ovlivňují občanský život v soudobém Rusku tak intenzivně, že to žádnou stejně soudobou církev na Západě ani ve snu nenapadne.

Jistě, mohla jsem to celé popsat jen v jedné jediné větě: Podle Miloše Zemana je církev a priori něco špatného – pokud to ovšem není církev, která hájí ruské zájmy. Ale holt jsem se potřebovala vypovídat, tak sorry, vážení.