Aneb trocha nostalgie. Odpusťte mi ji. A – táto, odpusť mi i ty, že jsme si později přestali rozumět. Asi jsme oba něco zvrtali...
Tati, nesnášels „husičky“, marnivé a mondénní ženy. Když jsem byla malá holka, byl mi tvůj postoj sympatický. Nebo možná ne, ale dávals mi najevo, že mě takovou nechceš. A já ti tak věřila, tak jsem tě obdivovala; cos řekl, bylo mi svaté.
A tak jsem se snažila být spíš jako kluk. S dědou jste u telky křičeli gól, gól; máma prchala, babička prchala, obě dobromyslně láteřily, že to není k vydržení.
A já byla poťouchlá, chtěla být na vaší straně, na té nerozmazlené, chlapské, nechtěla jsem být typická ženská, chtěla jsem být součástí „mužského spiknutí“, aspoň toho „domácího“. A tak jsem to slovo góóól začala křičet s vámi. S tebou a dědou.
Dnes vím, že to nebylo úplně OK – ne to křičení, ale ten pocit, že vlastně nemám být holka, protože holky jsou hloupé, trapné a ničemu nerozumějí. Vím, že jsi mi svým postojem asi způsobil řadu problémů, například ten, že jsem si nevážila kluků, kteří se mnou chtěli chodit jen kvůli tomu, že mám prsa, boky a hladkou tvář, a ne kvůli mým nevšedním myšlenkám. I když... možná i to bylo pro něco dobré.
Ale, tati, ať už to bylo jakkoli, je i spousta věcí, za něž ti musím poděkovat. Jako s tím fotbalem.
Já vím, je to komické a blbě nostalgické, ale byls to ty, kdo mi na „pitomém“ sportu ukázal, co je to čestnost a smysl pro fair play.
Byls to ty, kdo mi podstrčil Muže v ofsajdu (a seznámil mě tak s Poláčkem), Klapzubovu jedenáctku a taky knížku Železná Sparta; a já se smála příběhům, v nichž Káďa (snad mě paměť neklame a byl to opravdu on) naříkal sparťanským lanařům na rameni s tím, že mu slávistický lanař slíbil za přestup 5 kilo másla a 5 kilo sádla – přičemž to sádlo už dal, zatímco máslo teprve shání (nebo to bylo obráceně, už nevím). To díky tobě jsem plakala nad osudem Jaroslava Poláčka, jenž byl svému týmu tak oddán, že když ve 22 letech umíral, přál si být pochován ve sparťanském dresu.
Ano, dnes je sport asi úplně jiný. Peníze hýbou světem i sportem a já to chápu, nevzpírám se tomu (každý se musíme něčím živit). Fanouškovství už je asi opravdu jen věc samotných fanoušků, ne hráčů. Ale přesto si říkám, že to musely být krásné časy, když někdo chtěl hrát pouze za ten či onen tým, za žádný jiný.
Tati, jakkoli se naše cesty později rozešly, za toto jsem ti moc vděčná: že jsi mě na takové „pitomině“, jako je fotbal, naučil chápat pojmy jako čest, oddanost, serióznost. A jsem ti vděčná i za to, že jsi mě prostřednictvím téže „pitominy“ seznámil s tím, že ne vždy musíme být příčetní.
Jak se praví v jedné z výše uvedených knih: Fotbalový fanoušek nemá zdravý rozum; a kdyby ho měl, považoval by to za své největší neštěstí.
Promiň, tati, že tě tu tak propírám, když už k tomu nemůžeš nic říct. Ale neber to špatně, jen jsem ti chtěla poděkovat.
P. S. K tomuto textu mě inspiroval článek o panu Ščasném (jehož pamatuji ještě jako hráče) a soudobé Spartě.
