Dopisy z Gottlandu XI.
Milý M.,
co je moje, to přece nemůže být blbé. Co je moje, je zcela samozřejmě v pořádku.
Jenže člověk nežije ve vzduchoprázdnu. Vrůstá do situace, jak by řekl odborník na vývojovou psychologii. A toto vrůstání s sebou nenese jen nové a nové poznávání, ale – někdy naštěstí, jindy bohužel – pojí se i s novým a novým zapomínáním. Zapomínáme, co jsme si mysleli, co jsme cítili, zapomínáme i to, co nám bývalo nad slunce jasné.
A vrůstáš-li do české situace, pozvolna si zvykneš slýchat, že Češi jsou závistiví, zbabělí, lakomí, úzkoprsí, nevychovaní, buranští, neumějí se slušně/vkusně/nápaditě obléknout, že jsou hloupí, nevzdělaní, notoricky neúspěšní, líní, nepřejícní, byrokratičtí, nevrlí, neurvalí, špinaví, smradlaví, nezdvořilí, netaktní, zaostalí, sprostí, nepohostinní, zištní, sobečtí, rasističtí, xenofobní, nepořádní, prolhaní, kverulantští, netolerantní, pasivní, tlustí, opilí, nesportovní, opatrničtí, zlodějští, úplatkářští, stádní, neloajální, zachmuření, pomalí, nesebevědomí, plebejští, lokajští, zlomyslní, malodušní a já nevím jací ještě.
A neslýcháš to od ledaskoho – tedy od ledaskoho vlastně taky, ale kromě onoho ledaskoho i od lidí, od kterých slýcháš i takové věci, jako že lhát je hnusné a ubližovat slabším odporné, zatímco převádět nevidomé přes ulici je chvályhodné a jezdit na kole s nohama na řídítkách nebezpečné; zkrátka sdělení, jejichž pravdivost je zjevná či spolehlivě ověřitelná, sdělení, jimž nemáš důvod nevěřit.
V posledních dvaceti a něco letech navíc neuplyne týden, aby některý ze zdejších sdělovacích prostředků neobjevil nějakou další „typicky českou“ ostudnost. Kdo jich demaskuje víc, ten vyhraje.
Mimořádně oblíbená disciplína tohoto soupeření spočívá v tom, že se cizincům pobývajícím v Česku položí anketní otázka: „Co vám u nás nejvíc vadí?“ Výsledky ankety pak vyjdou v podobě zprávy, uvedené – jak jinak: „Cizincům v Česku vadí / Cizinci si v Česku stěžují na ... (dosaď libovolnou hodnotu proměnné).“
Napadlo mě ty zprávy sbírat a po pár stovkách si udělat takovou malou soukromou rešerši. Jenže nejsem moc důsledná, a tak z toho sešlo. Nicméně jedna z nich mě opravdu uhranula a straší mi v hlavě už pár let. Mimo jiné se v ní totiž psalo, že „cizincům v Česku vadí knedlíky“. Tedy, abych to upřesnila, nikoli to, že tam a tam jim knedlíky uvařili špatně, ale že je tam mají na jídelním lístku.
Pominu-li, že nevím o restauraci, která by podávala pouze a jedině knedlíky nebo kde by každého hosta nutili sníst aspoň jeden knedlík s tím, že jinak nedostane ani nic jiného, okamžitě mi naskočilo, jak by asi dopadl pisatel, který by do italských novin napsal článek, že cizincům v Itálii vadí těstoviny (hádám, že by ho uškrtili špagetou nebo tak něco). A už vůbec si neumím představit, že by podobnou otázku položili třeba v Saúdské Arábii, a ještě míň to, s jakou by se potázal člověk, který by odpověděl, že velmi nelibě nese, že musí pětkrát denně poslouchat muezzinovo volání nebo že tam v restauraci nedostane vepřové.
U nás však ta informace přece jen zapůsobila. Čeští restauratéři sice knedlíky na černou listinu nedali, ale lidem zřejmě utkvěla v paměti. Kdykoli jsme od té doby s kamarády rozmýšleli, kam pozvat nějaké přátele ze zahraničí, pokaždé se ozval aspoň jeden hlas: “Tam ne, tam dělají knedlíky.“
Jeden by si možná řekl, že takové úzkostlivé dbaní o blaho návštěvníků z cizích zemí je hezké. Ale má to háček. Zprávy tohoto typu totiž neslouží především k tomu, jak to zařídit, aby se u nás hosté z ciziny cítili co nejlépe, ale k tomu, abychom měli další důvod prohlašovat sami sebe za hrozné.
Nejsme Italové ani Saúdští Arabové. Vyrostli jsme v zemi, kde napříč všemi sociálními, příjmovými, intelektovými či zájmovými vrstvami snad není sešlosti, v níž by nepřišla na přetřes některá z hrůzných českých národních vlastností. A co víc – toto téma stmeluje účinněji než kterékoli jiné. Troufnu si tvrdit, že hrozí-li, že si účastníci hospodského sezení, rodinné oslavy, srazu spolužáků, podnikového večírku, zasedání správní rady či schůze parlamentního výboru vjedou do vlasů, stačí vytasit se s nějakou zvlášť ohavnou příhodou a prohlásit: „Tohle se může stát jenom v Česku.“ Rázem je rozmíška zažehnána a všichni přítomní jako zázrakem dospějí k družné shodě.
A jak je to tedy s těmi strašnými českými vlastnostmi doopravdy? Soudím, že žádná z nich není nijak zvlášť typicky česká. Jednoduše mi připadá krajně nepravděpodobné, aby se všechny negativní lidské vlastnosti koncentrovaly na cca jedné šestitisícině povrchu zemského. Už dlouho však sleduju jiný, velmi zajímavý jev, tak zajímavý, že nechápu, proč si ho zatím nikdo nějak slyšitelně nevšiml.
Nezažila jsem totiž, aby o sobě někdo z mých krajanů prohlásil: Já jsem buran; já mám lokajskou náturu; já kradu, lžu, smrdím, jsem nepohostinný, prospěchářský a nepříliš přátelský. Kdepak: Takový já nejsem, tohle já nedělám. Já ne, ale „Češi“, ti ano. Většina Čechů. Skoro všichni. Já nikdy.
Co to znamená? Že netušeně obrovské množství Čechů se od svého národa distancuje? Hm, možná. Ale nelze vyloučit, že tu máme do činění ještě s něčím jiným, s něčím mnohem víc šokujícím. Totiž že v České republice žije ve skutečnosti pouze mizivé procento Čechů a statistiky sčítání lidu jsou tedy z nějakého důvodu klamné. Že majoritu zde nutně musí tvořit nějaký úplně jiný národ než Češi. Etnografové by měli zpozornět: Přímo uprostřed Evropy – tedy ne někde na nějakých předevčírem lokalizovaných ostrůvcích u Antarktidy, nýbrž před zraky všech – si vesele vegetuje jakási dosud neobjevená, neprobádaná a nepojmenovaná národnost!
...
Starší dopisy z Gottlandu zde; vše psáno v létě 2012.
Helena Čížková
Co víš o svém sousedovi?
Já o těch svých nevím nic. A také o nich nic vědět nechci, jsou mi srdečně ukradení. Nevím, jestli chodí v neděli do kostela, v pátek do synagogy, ve středu do kina, zda vstávají v šest nebo v jedenáct... a vědět to nehodlám.
Helena Čížková
Transka... aneb Jak si připadat jako ufon
Bylo nebylo, dávno tomu, kousek od mého pracoviště sídlila kavárna. Na stěnách zajímavé obrazy, na stole dobrá káva a zákusky, za barem milý personál. A tak jsme tam chodili. Na pracovní schůzky i posezení s přáteli. Až jednou...
Helena Čížková
Podvlíkačky blaho cítí, mohou-li si v slunci vlát...
Svůj k svému, říkala moje babička. A taky říkala, že na hrubý pytel patří hrubá záplata. Samozřejmě na ty výroky neměla „autorská práva“, ta náleží lidem, jejichž jména nejspíš již nikdy nezjistíme.
Helena Čížková
Pořiďte si trendového Downa
Přeháním. Zatím to tak daleko nedošlo. Ale co není, může být, jak praví nikoli klasik, nýbrž to, čemu se říká lidová moudrost.
Helena Čížková
Dopisy z Gottlandu X.
Aneb jedna mírně (ale fakt jen mírně) obstarožní anketa na téma co si my Češi o sobě samých myslíme.
Helena Čížková
Jak to vidí Islámský stát
Mám sklony k ironii, sarkastickým zkratkám, stylizovaným projevům. Ale v mém dnešním textu, který přináší úryvky z chystané knihy o Islámském státu, nic z toho nehledejte, není na to čas, prostor ani nálada.
Helena Čížková
Chudá a frustrovaná
Moc se nesmějte. Ano, jsem (relativně) chudá, tj. nemám a patrně nikdy nebudu mít příjmy jako úspěšný advokát či ředitel bankovní pobočky.
Helena Čížková
Zlo proti zlu
V pohádkách je to jinak. Zlý král tady, hodný král tam; hodný princ před jeskyní, zlý drak v jeskyni. Dobro proti zlu, jasné jak facka.
Helena Čížková
Ufňukaná fotbalová pohádka
Aneb trocha nostalgie. Odpusťte mi ji. A – táto, odpusť mi i ty, že jsme si později přestali rozumět. Asi jsme oba něco zvrtali...
Helena Čížková
A už mě (s těmi uprchlíky) štvete...
Neznám právní definici pojmu „uprchlík“. Nejsem právník, jen jazykář, takže uprchlík je pro mě ten, kdo odněkud prchá – většinou odněkud, kde to pro něho není snesitelné. A předpokládám, že k tomu má své důvody.
Helena Čížková
Miloš Zeman coby ochránce církevních pořádků
Namísto znaménka před závorkou tohoto textu budiž přiznáno, že je psán z pozice člověka, jenž sám pro sebe nevidí jediný důvod k sympatiím vůči Miloši Zemanovi; nebo aspoň k smířlivému náhledu na něj. Prostě nic, co by přesahovalo meze apriorního přikázání „miluj svého bližního jako sebe sama“, které je sice moudré, leč nikoli v prvoplánovém, povrchovém měřítku, a na které se koneckonců coby nekřesťan taky můžu vykašlat.
Helena Čížková
Moje dítě je moje
A je mi jedno, jestli se to někomu líbí, nebo právě naopak. A jsem rozčílená. Velmi. Ani ne tak kvůli senátorům, kteří navrhli, aby chůvy musely mít minimálně středoškolské vzdělání v oboru psychologie, pedagogiky, zdravotnictví nebo sociální péče.
Helena Čížková
Kdo je tady nejchytřejší
O soutěži „Nejchytřejší Čech“ se na tomto serveru psalo. Když začínala, po prvním kole. „Co je to zase za blbinu“, řekla jsem si. Ale zvědavost mi nedala a pustila jsem si internetové vysílání.
Helena Čížková
Smrt jako mediální událost
Je 30. dubna, časomíra na mém počítači ukazuje 22 hodin a 42 minut. Iveta Bartošová, můžu-li věřit zpravodajským informacím, udělala poslední krok k ukončení svého života včera v 11 hodin a 29 minut.
Helena Čížková
Jasně, zavřete ho, až zčerná!
A vůbec – zavřete je všechny! A opovažte se udělat něco, co se nám, pravému a nefalšovaně lidovému lidu nebude líbit. Protože... víte, jak byste mohli dopadnout, ne?
Helena Čížková
Dopisy z Gottlandu IX.
A to je ta strašná země, země česká, průšvih můj? Dopis devátý aneb legendy o zbabělosti
Helena Čížková
30. leden 1933 otevřel cestu k naději
konstatoval ve svém projevu u příležitosti uctění památného dne, kdy byl úřad říšského kancléře svěřen do rukou světoznámého bavorského malíře, poslanec František Vobtáhlo.
Helena Čížková
Dopisy z Gottlandu VIII.
A to je ta strašná země, země česká, průšvih můj? Dopis osmý aneb modlitba za konec klidu v Česku
Helena Čížková
Dopisy z Gottlandu VII.
A to je ta strašná země, země česká, průšvih můj? Dopis sedmý aneb slavný český rodák? A vy už jste někoho takového viděli?
Helena Čížková
100 minut
Pusťte si ten film. Ne proto, že je povedený, ani proto, že v něm hraje Meryl Streep. Ty důvody jsou jiné. A tohle není recenze. Ani omylem.
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 55
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1744x
Více na Jazyková inkvizice