Dopisy z Gottlandu III.

A to je ta strašná země, země česká, průšvih můj? Dopis třetí aneb co jsem komu udělala, že jsem se narodila v Čechách

*** *** ***

      Milý Mariuszi,

      nelze vše svalovat na maminku a na tatínka. Vždyť vyrůstat v Československu 70. a 80. let znamenalo vyrůstat v té blbější části světa. Materiální rozdíly začal v jistém věku vnímat každý, kdo nepocházel z hodně, ale opravdu hodně privilegované rodiny, ty nemateriální pak každý, kdo pro ně má nějaký smysl.

      Skoro všechno, co se vyrobilo doma a dalo se to doma koupit, bylo – naprosto objektivně – hrozné a nebo aspoň horší než totéž na tzv. Západě. A nebo to pro jistotu nebylo vůbec. Čokoládou počínaje, oblečením, hifi technikou a automobily konče. Všeho bylo málo a bylo to hnusné, nezáživné a plnilo to výlučně své základní funkce. Čokoláda byla sladká, oblečení hřálo, rádio hrálo a auto jezdilo. O tom, že by to třeba mohlo být ještě hezké, vkusné a nápadité, jsme si mohli nechat jen zdát. A s některými méně hmotnými „produkty“ to vypadalo ještě hůř, neboť domácí (rozuměj nezakázaná) hudba se většinou poslouchat nedala a domácí filmy nebyly ke koukání. Slušné knihy se koupit daly, ale jen některé, ty „nezávadné“.

      Asi tak v deseti letech každý pochopil, že kdo má doma český gramofon, je trapnej. A kdo nemá džíny, je ještě trapnější. Kdo mohl (směl), jel aspoň do Maďarska nebo do Jugoslávie a koupil tam dětem mikinu s mikymausem. Kdo mikinu s mikymausem nevlastnil, chodil v pleteném propínacím svetru od babičky a byl trapnej. A kdo ji vlastnil, nosil ji tak dlouho a často, až se obrázek skoro úplně sepral a lemy rukávů se vytahaly.

      Přibližně o rok či dva později jsem se doma probírala přihrádkou se starými, nehranými gramofonovými deskami; chtěla jsem se pobavit, jaké vykopávky poslouchali naši zamlada. Hm, nějaký ten jazz, ale jinak samé staré známé tváře, jen v o dvacet let mladším vydání. Neckář, Vondráčková, Pilarová, Gott... A pak jsem najednou držela v ruce desku s fotkou zpěvačky, o níž jsem v životě neslyšela. Určitě nějaká zapadlá, bezvýznamná nula, něco předpotopního, napadlo mě.

      „Mami, kdo je to Marta Kubišová?“ houkla jsem pro forma do kuchyně, abych si ten předpoklad ověřila. A toho dne jsem se dověděla a vzala na vědomí, že v naší zemi existují zakázaní zpěváci, zakázaní herci, zakázaní spisovatelé, zakázaný leckdo.    

      Někdy v tom věku se do dětských her začíná mísit mudrování o „životě, vesmíru a tak vůbec“. A za mých časů do něj spadalo i probírání otázky emigrace, tedy zda já, Máňa či Franta uvažujeme o tom, že odsud jednou zdrhneme. Až budeme velcí. Desítky rozhovorů, desítky hodin. Naprosto samozřejmých rozhovorů a naprosto samozřejmých hodin zrozených z naprosto samozřejmého faktu, že žijeme v zemi, z níž se neodjíždí, ale utíká.

      A když jsem povyrostla ještě víc, stalo se něco do té doby nevídaného. Nelson Mandela, tehdy ještě vězněný, slavil sedmdesátiny a ve Wembley se u té příležitosti konal koncert. Ne, to nevídané nebylo, nevídané bylo to, že naše televize ten koncert odvysílala. Asi ne celý a každopádně ne najednou. Rozdělili ho na tři nebo čtyři části a postupně je pustili do vysílání. Ale odvysílali je.

      A já tehdy prvně viděla a slyšela Stinga, UB 40, Simple Minds, Eurythmics. Muziku, která se v žádném ohledu nedala srovnat s valnou většinou toho, co jsem znala z domova. Opravdovou muziku. Ale kromě těch úžasných muzikantů a zpěváků jsem také viděla lidi pod pódiem, prostě obecenstvo. Z velké části své vrstevníky a skoro-vrstevníky. Tančili, vlnili se, podupávali do rytmu, zpívali si, mávali rukama nad hlavou, objímali se, smáli se, a taky měli na sobě oblečení, na jaké já nemohla ani pomyslet. Rozuměj – žádné extravagantní kostýmy, ale džíny, trička s obrázky, tenisky.

      Seděla jsem u televize jako přikovaná a všechno jsem si to nahrávala na mizerný kazeťák, svůj první, co jsem rok předtím dostala za přijímačky na gympl, a s otevřenou hubou civěla – na obecenstvo možná ještě víc než na protagonisty. A tehdy, pamatuju si to naprosto přesně, mi vyklouzl plačtivý, zoufalý povzdech: „Co jsem komu udělala, že jsem se narodila v Čechách!“

      Viděno mýma očima byli všichni ti lidé hrozně šťastní, že tohle mohou vidět a slyšet bezprostředně, že to mohou mít kdykoliv, že si můžou kdykoliv pustit rádio a poslechnout si něco takového, koupit si – normálně koupit, nikoliv pokoutně nahrát nebo vyšmelit na pololegální burze – desku některého z těch muzikantů. Jen tak. Otočí knoflíkem a pustí si ke snídani Eurythmics, zatímco nám z tranďáku v půl sedmé ráno hrála v horším případě dechovka, v lepším(?) Michal David. A zároveň mi docházelo, že to jistě považují za naprosto samozřejmé, že nevědí, co mají. Padl na mě smutek, protože se mi zdálo být nad slunce jasné, že tohle mně se nikdy nepoštěstí. Že Sting v Praze nikdy hrát nebude. „Co jsem komu udělala, že jsem se narodila v Čechách?“ opakovala jsem si znovu.

      Ne mikymaus, ne mikrovlnka, ne džíny a mercedes, ale ta muzika a ti lidi, co byli u toho, mi definitivně, zřetelně a nepřeslechnutelně řekli, že „tady“ si můžu leda tak na něco hrát, že doopravdy žít v „tomhle“ se nedá. Že všechno si tu můžu namlouvat a malovat si, že tenhle život je normální, ale že vždycky budu vědět, že není, že vždycky budu sama sebe obelhávat a budu to vědět. A že otázku emigrace mám tímto de facto vyřešenou. Co jsem komu udělala, že jsem se narodila v Čechách...

Dopisy z Gottlandu I.
Dopisy z Gottlandu II.