Dopisy z Gottlandu V.

A to je ta strašná země, země česká, průšvih můj? Dopis pátý aneb na výspě civilizace

*** *** ***

      Milý Mariuszi,

      mám kamaráda, který pochází z Bulharska. Skoro dvacet let, bezmála půlku svého dosavadního života, žije v Čechách. Často se ho ptají, zda se cítí být více Bulharem, nebo Čechem, případně, zda se už necítí být Čechem úplně. Už si na to celkem zvykl, ale dodnes nad tím nepřestal kroutit hlavou: „Jak se můžu cítit jako Čech, když Čech nejsem? Máma byla Bulharka, táta byl Bulhar, babičky a dědečkové jakbysmet, a já se mám cítit jako Čech? No chápeš to?“

      Chápu.

      V půlce devadesátých let jsem nějakým nedopatřením pracovala v jedné celostátní sportovní organizaci. V oddělení, kam si lidi chodí „vyřizovat papíry“. I stalo se, že mi do kanceláře nakráčel pán mladšího důchodového věku a místo pozdravu (česky) preventivně zahartusil: „Já jsem Němec, víte, slečno? Nic na mě nezkoušejte, já si ten váš českej šlendrián líbit nenechám! Já žiju víc jak třicet let v Německu, jsem Němec! A tohleto tady,“ máchl rukou, „to je Ukrajina. Jo, Ukrajina!“

      A mimoděk tím perfektně vystihl obě hlavní příčiny jevu, jemuž se můj bulharský kamarád tak podivuje. Ta první souvisí se skutečností, že nejeden z mých krajanů by dal nevím co za to, aby se mu podařilo „odčeštit se“. Neboť, jak již tušíme, leckterý našinec vnímá své češství jako cosi inferiorního. Ale pozor – zároveň ví, že by na tom mohl být ještě hůř. To kdyby se byl narodil jako Ukrajinec, Gruzínec nebo třeba právě Bulhar. A v tom tkví ta druhá příčina.

      Počátkem devadesátých let jsem – v jiném zaměstnání – měla kolegyni. A ta zase měla dceru v mém věku, tou dobou tedy asi dvacetiletou, která se přibližně půl roku předtím, než jsme se poznaly, vrátila z USA, kde pracovala jako au-pair. Její matka mi vykládala, jaké krušné chvíle tam juniorka zpočátku zažila.

      Ne, nikdo tam na ni nebyl zlý, právě naopak. Hostitelská rodina ji přijala velice vlídně. Hned první den ji provedli po domě a vysvětlovali jí, kde co najde a k čemu se to používá, tedy např. co je to televize, telefon, sprcha nebo vodovodní kohoutek, k čemu slouží splachovací záchod, toaletní papír nebo vypínač elektrického osvětlení. Ještě než stihli obhlídku domu dokončit, dívka se rozplakala. Znejistělí hostitelé se domýšleli, že je těch novot na ni asi moc najednou, i jali se ji utěšovat, že to nic, že si na všechno brzy zvykne, jako by ty věci znala odjakživa. A vzápětí strnuli úžasem, když jim mezi vzlyky ozřejmila, že je odjakživa zná, a právě proto že pláče. A že se jí ta prohlídka „nejnovějších vymožeností techniky“ dotkla, že je jí líto, že ji mají za takovou chudinku necivilizovanou.

      Ano, i ona se setkala se „syndromem německého zelináře“, až na to, že měl tvář amerického úředníka a právničky. Domů se vrátila s pocitem studu, že pochází ze země, o níž v té lepší cizině panuje přesvědčení, že si její občané svítí loučemi a tělesnou potřebu chodí vykonávat do lopuší.

      Stydí-li se Čech za své češství, nezřídka bývá na vině utkvělý pocit, že žije jaksi „na samotné výspě civilizace“. A země jako Rumunsko, Ukrajina či Uzbekistán pak logicky leží až kdesi daleko, předaleko za ní, takže jejich obyvatelé jsou samozřejmě ještě větší chudáci.

      Soucítíme s nimi. Ohrnujeme nad nimi nos. A očekáváme od nich projevy vděčnosti. Za to, že jim umožňujeme uklízet záchody, doplňovat zboží v supermarketech a vykonávat pomocné stavební práce. A shledáme-li na nově postaveném domě nějakou závadu, řekneme: „No jo, co chceš, když to stavěly Úkáčka.“ (A svým způsobem máme pravdu. Fakt. No pověz – jak asi může vypadat vodovodní potrubí instalované doktorem filosofie nebo okenní izolace zhotovená učitelem zpěvu.)

      Poníženi německým zelinářem se vyvyšujeme nad rumunského inženýra a cizinců z „těch horších“ zemí se ptáme, jestli se cítí být Čechy. A žasneme, že leckterý Ukrajinec má svou rodnou zemi rád a že může existovat i takový přírodní úkaz jako třeba kazašský vlastenec.

      Kdyby k nám můj kamarád přibyl z Francie či Dánska, otázku, jestli se už cítí být Čechem, by patrně hned tak nedostal. Ale coby chasník přiharcovavší z Bulharska může být přece rád, že se dostal „na Západ“, pročež se očekává, že hledí, jak se co nejdříve odbulharštit; a ptát se, jestli už se mu to povedlo, je tudíž víc než namístě. V našich očích pro něj Česko nutně musí být tím, čím je pro nás Německo či Amerika. Zemí zaslíbenou. Zemí, kde se konečně naučí čistit si zuby dvakrát denně, neplivat na chodník, jíst příborem a neříhat u stolu.

Dopisy z Gottlandu I.   Dopisy z Gottlandu II.   Dopisy z Gottlandu III.   Dopisy z Gottlandu IV.