Dopisy z Gottlandu VII.
*** *** ***
Milý Mariuszi,
když jsem Kafku objevila, zajásala jsem. Konečně jsem se seznámila s dostatečně velikým českým velikánem. Kafku zná přece každý. Ale smůla, hned mě vyvedli z omylu: Kafka není český spisovatel, holčičko, psal přece německy a národností byl Žid. Zklamání. Kolikáté už?
Můj národ své slavné rodáky, ať už živé či mrtvé, zdvořile a skromně přenechává národům jiným. Nehlásíme se k nim. Co, nehlásíme! Jak jen můžeme, zdůrazňujeme, že to vlastně vůbec žádní Češi nejsou a nemají s námi nic společného. Zejména pokud
a) žijí/žili a proslavili se v cizině,
b) žijí/žili doma, ale v cizině jsou slavnější než u nás (což jim beztak nikdo neuvěří),
c) žijí/žili tady, ale netvoří/netvořili v našem jazyce.
Musím tě upozornit na jisté paradoxy:
1. Největší mety, jíž může každý Čech dosáhnout, je studovat, pracovat, žít, a možno-li trvale zakořenit v zahraničí a co nejrychleji zapomenout česky. Pokud se mu to ovšem podaří, pak už to není Čech.
2. Umět správně mluvit a psát česky je zcela nepodstatné. Kdo na kultivované mateřštině trvá, je sto let za opicemi. Co se školy týče, lidé stále častěji nahlížejí na češtinu jako na předmět naprosto vedlejší; důležitější je učit se „cizí jazyky“, rozuměj angličtinu. Ovládáme-li totiž češtinu, stejně to nikoho nezajímá, protože nám nikdo nerozumí.
3. Dojde-li k tomu, že úspěšný Čech žijící v cizině se k českému národu skutečně hlásit přestane (nebo si to o něm myslíme) a česky zapomene, je to zrádce, fuj, hanba mu, stydí se za svou rodnou hroudu. A pokud se k ní hlásit nepřestane a česky nezapomene, my sami prohlásíme, že litujeme, ale Čech už to opravdu není, i kdyby česky psal a mluvil jako kniha. Navíc tvrdíme, že jsme ho vyštvali a že tady by, chudák, uplatnění stejně nenašel.
Získá-li český umělec význačné ocenění v cizině (Oscara, cenu filmového festivalu, Nobelovu cenu...), buď se o tom nedovíme, nebo to ignorujeme, nebo obratem konstatujeme, že oceněné dílo je blbé, zejména pak v porovnání s díly umělců zahraničních, případně že blbé a bezvýznamné či na významu dávno ztrativší je ono ocenění, jehož se mu dostalo. A netýká se to jen umění. Vyhraje-li česká dívka světovou soutěž krásy, je nám „jasné“, že a) je beztak ošklivá, kam to ti porotci dali oči, b) zvítězila jen díky zákulisnímu lobbování. Obdobné je to se všemi oceněnými českými vynálezy, historickými i aktuálními, s lékařskými výzkumy a tak vůbec.
Za svůj nejvýznačnější export pak považujeme sportovce, zejména hokejisty, a jedním dechem s domácími médii (proboha, kdo s tímhle vůbec přišel jako první?) tvrdíme, že Jágr a spol. jsou pro reprezentaci naší země důležitější než prezident, premiér či domácí spisovatel (protože ti píšou a mluví česky, čemuž nikdo nerozumí a nikdo to nehodlá překládat), hudebník, režisér, výtvarník či jiný umělec (protože umění je pro pár bláznů), neurochirurg, jaderný fyzik apod. (protože ti taky nejsou každý týden ve výsledkových listinách světových periodik).
Programově kašleme na svou vlastní historii, protože stejně nikoho ve světě nemůže zajímat a nikdo zdejší nikdy nic ve světě neovlivnil, nikdo významný se tu nenarodil, nic významného se tu nestalo (a pokud by o tom někdo pochyboval, přesvědčivou argumentací ho vyvedeme z omylu). A nejspíš ani nestane. A kdyby náhodou hrozilo, že by se stát mohlo, tak už se postaráme o to, abychom tomu zamezili.
V důsledku toho pak vznikají různé kategorie a podkategorie význačných českých rodáků:
a) Význační jedinci, kteří v žádném případě nejsou Češi (netvořili v češtině a nemluvili /převážně/ česky) a nemají s Českem nic společného, byť se tu narodili. Sem patří např. již zmíněný Franz Kafka, Gustav Mahler, Franz Werfel, Johann Gregor Mendel nebo Viktor Kaplan.
b) Význační jedinci, kteří „už“ nejsou Češi (přestože česky stále hovoří), tedy např. Miloš Forman, Martina Navrátilová, Ivan Lendl, Madeleine Albrightová, Milan Kundera, Ája Vrzáňová nebo Bohdan Pomahač.
c) Význační jedinci, kteří sice jsou Češi, ale ve skutečnosti „nejsou až tak význační, jak si myslíme, a nikdo je nezná.“ Sem se řadí např. Jan Švankmajer, Jiří Menzel, Jaroslav Seifert, Otto Wichterle, Jaroslav Heyrovský, Alfons Mucha, Toyen, František Kupka, Bohuslav Martinů, Antonín Dvořák, Leoš Janáček, Jan Amos Komenský, Jan Svěrák, Josef Ressel, Jarmila Kratochvílová.
Ještě schází pochybovat o tom, jestli byl Čechem zachránce českého jazyka Josef Dobrovský, když se sám začal česky učit až na gymnáziu. A navíc se narodil v Maďarsku.
A tak se přihodilo, že nejslavnější český spisovatel není českým spisovatelem. A s tím se stalo i to, že si můj národ namísto Josefa K. radostně vybral za své alter ego Josefa Š. Kulaťoučkého, růžolícího, bodrého a usměvavého Josefa Š., jehož nic nerozhodí a jenž si ze všech dělá blázny. Namísto hubeného, pobledlého, vystresovaného a vážného Josefa K., z něhož si všichni dělají blázny.
Víš, Mariuszi, nejsem objektivní, nemám totiž Josefa Š. ráda. Snad proto, že ani já nejsem kulaťoučká, růžolící, bodrá a usměvavá, nýbrž hubená, pobledlá, vystresovaná a vážná. Ale na jednom trvám: je-li Josef Š. vědomou psýché českého národa, pak Josef K. je tou nevědomou.
Milý Mariuszi, musím se ti svěřit, že už toho mám po krk. Už toho mám plné zuby. Ne, už to tak prostě nemůžu nechat. Proto tímto slavnostně prohlašuji Franze Kafku českým spisovatelem.
Dopisy z Gottlandu I. Dopisy z Gottlandu II. Dopisy z Gottlandu III. Dopisy z Gottlandu IV. Dopisy z Gottlu V. Dopisy z Gottlandu VI.
Helena Čížková
Co víš o svém sousedovi?
Já o těch svých nevím nic. A také o nich nic vědět nechci, jsou mi srdečně ukradení. Nevím, jestli chodí v neděli do kostela, v pátek do synagogy, ve středu do kina, zda vstávají v šest nebo v jedenáct... a vědět to nehodlám.
Helena Čížková
Transka... aneb Jak si připadat jako ufon
Bylo nebylo, dávno tomu, kousek od mého pracoviště sídlila kavárna. Na stěnách zajímavé obrazy, na stole dobrá káva a zákusky, za barem milý personál. A tak jsme tam chodili. Na pracovní schůzky i posezení s přáteli. Až jednou...
Helena Čížková
Podvlíkačky blaho cítí, mohou-li si v slunci vlát...
Svůj k svému, říkala moje babička. A taky říkala, že na hrubý pytel patří hrubá záplata. Samozřejmě na ty výroky neměla „autorská práva“, ta náleží lidem, jejichž jména nejspíš již nikdy nezjistíme.
Helena Čížková
Pořiďte si trendového Downa
Přeháním. Zatím to tak daleko nedošlo. Ale co není, může být, jak praví nikoli klasik, nýbrž to, čemu se říká lidová moudrost.
Helena Čížková
Dopisy z Gottlandu XI.
Aneb všichni Češi jsou tlustí, smrdutí, závistiví, xenofobní a tak nějak celkově úděsní; až na mě, samozřejmě.
Helena Čížková
Dopisy z Gottlandu X.
Aneb jedna mírně (ale fakt jen mírně) obstarožní anketa na téma co si my Češi o sobě samých myslíme.
Helena Čížková
Jak to vidí Islámský stát
Mám sklony k ironii, sarkastickým zkratkám, stylizovaným projevům. Ale v mém dnešním textu, který přináší úryvky z chystané knihy o Islámském státu, nic z toho nehledejte, není na to čas, prostor ani nálada.
Helena Čížková
Chudá a frustrovaná
Moc se nesmějte. Ano, jsem (relativně) chudá, tj. nemám a patrně nikdy nebudu mít příjmy jako úspěšný advokát či ředitel bankovní pobočky.
Helena Čížková
Zlo proti zlu
V pohádkách je to jinak. Zlý král tady, hodný král tam; hodný princ před jeskyní, zlý drak v jeskyni. Dobro proti zlu, jasné jak facka.
Helena Čížková
Ufňukaná fotbalová pohádka
Aneb trocha nostalgie. Odpusťte mi ji. A – táto, odpusť mi i ty, že jsme si později přestali rozumět. Asi jsme oba něco zvrtali...
Helena Čížková
A už mě (s těmi uprchlíky) štvete...
Neznám právní definici pojmu „uprchlík“. Nejsem právník, jen jazykář, takže uprchlík je pro mě ten, kdo odněkud prchá – většinou odněkud, kde to pro něho není snesitelné. A předpokládám, že k tomu má své důvody.
Helena Čížková
Miloš Zeman coby ochránce církevních pořádků
Namísto znaménka před závorkou tohoto textu budiž přiznáno, že je psán z pozice člověka, jenž sám pro sebe nevidí jediný důvod k sympatiím vůči Miloši Zemanovi; nebo aspoň k smířlivému náhledu na něj. Prostě nic, co by přesahovalo meze apriorního přikázání „miluj svého bližního jako sebe sama“, které je sice moudré, leč nikoli v prvoplánovém, povrchovém měřítku, a na které se koneckonců coby nekřesťan taky můžu vykašlat.
Helena Čížková
Moje dítě je moje
A je mi jedno, jestli se to někomu líbí, nebo právě naopak. A jsem rozčílená. Velmi. Ani ne tak kvůli senátorům, kteří navrhli, aby chůvy musely mít minimálně středoškolské vzdělání v oboru psychologie, pedagogiky, zdravotnictví nebo sociální péče.
Helena Čížková
Kdo je tady nejchytřejší
O soutěži „Nejchytřejší Čech“ se na tomto serveru psalo. Když začínala, po prvním kole. „Co je to zase za blbinu“, řekla jsem si. Ale zvědavost mi nedala a pustila jsem si internetové vysílání.
Helena Čížková
Smrt jako mediální událost
Je 30. dubna, časomíra na mém počítači ukazuje 22 hodin a 42 minut. Iveta Bartošová, můžu-li věřit zpravodajským informacím, udělala poslední krok k ukončení svého života včera v 11 hodin a 29 minut.
Helena Čížková
Jasně, zavřete ho, až zčerná!
A vůbec – zavřete je všechny! A opovažte se udělat něco, co se nám, pravému a nefalšovaně lidovému lidu nebude líbit. Protože... víte, jak byste mohli dopadnout, ne?
Helena Čížková
Dopisy z Gottlandu IX.
A to je ta strašná země, země česká, průšvih můj? Dopis devátý aneb legendy o zbabělosti
Helena Čížková
30. leden 1933 otevřel cestu k naději
konstatoval ve svém projevu u příležitosti uctění památného dne, kdy byl úřad říšského kancléře svěřen do rukou světoznámého bavorského malíře, poslanec František Vobtáhlo.
Helena Čížková
Dopisy z Gottlandu VIII.
A to je ta strašná země, země česká, průšvih můj? Dopis osmý aneb modlitba za konec klidu v Česku
Helena Čížková
100 minut
Pusťte si ten film. Ne proto, že je povedený, ani proto, že v něm hraje Meryl Streep. Ty důvody jsou jiné. A tohle není recenze. Ani omylem.
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 55
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1744x
Více na Jazyková inkvizice