Kdo je tady nejchytřejší
Pustila jsem si ho urvaná z pracovních povinností, unavená každodenním životem, který mi navzdory mému nevyléčitelnému optimismu poslední dobou moc objektivních důvodů k radosti nepřináší. A hleďme – relaxační účinky se dostavily.
Možná je ta soutěž blbá, možná je komerční, velmi pravděpodobně není zcela objektivní. A hlavně – každý druhý by ji zaručeně dokázal vymyslet tak, aby byla zajímavější, náročnější, hodnotnější. Každopádně by to dokázala většina mých známých z prostředí, kterému se, jak jsem si všimla, poslední dobou říká „pražská kavárna“.
Jenže já stárnu. Asi. Nebo přinejmenším s postupem věku dospívám k něčemu, co jsem pozorovala u své babičky, které ovšem bylo tenkrát dvakrát tolik let než dnes mně.
Včera jsem si pustila finále. Se zpožděním několika dnů, což je typické; ano, jsem opožděná a většina aktuálních věcí mi uniká. Ale důležité je, co jsem viděla: hezké, sympatické, milé lidi, kteří se nebáli; kteří si neřekli a stejně je to trapné; co bych ze sebe dělal šaška; je to pod mou úroveň... Prostě „do toho šli“. Pokusili se (což považuju za setsakra hodnotné).
Nevím, jestli jsou opravdu nejchytřejší, a už vůbec nevím, jestli by se nejchytřejší Čech (nebo Moravan, jak podotkl jeden ze soutěžících) vůbec najít dal. Dost možná nikoli.
Ale... jak je to s tou babičkou. Babičce bylo osmdesát, byla to prostá žena s prostým, jednoduchým, byť nikoli vždy snadným životem. Ale když jí bylo těch osmdesát (a mně patnáct, šestnáct), říkala, že jí dělají radost takové „blbiny“ jako pohled na hezké, chytré, slušné lidi.
Seděla na lavičce před domem, kolikrát celé hodiny (hej! dělají to ještě dnešní babičky? dělá to vůbec někdo?), a prožívala čistou, možná docela naivní radost z toho, jak to „těm mladým“, co chodí kolem, sluší, jak jsou bystří, milí, nadějní.
Tehdy jsem to měla za klišé. I když dnes nevím, kde by k němu babička přišla. Na intoušské pózy si nepotrpěla; ostatně nejspíš ani nevěděla, co je to intouš. Prostě jen žila a byla a z nějakého záhadného důvodu měla pocit, že to žití a bytí je koneckonců vcelku hezké.
A já asi fakt stárnu. Jednotlivé díly soutěže jsem si pouštěla vždy po půlnoci a hlavně proto, abych se od práce nepřesouvala rovnou do postele, jen a jen proto, abych se předtím ještě trochu pobavila, když už pořád jen makám... a makám... a makám.
A bylo mi hezky. Neznám ani jednoho ze soutěžících a je mi celkem fuk, že soutěž možná sloužila jen k tomu, aby si televize „zvedla sledovanost“. A třebaže jsem k ní zpočátku přistupovala skepticky, líbila se mi. Nechtěla jsem od ní koneckonců víc než zábavu, relax, uvolnění. A říkám si: co je na tom špatného? Nebo: bože, je to snad málo?
Jinými slovy: jako malý fakan (nebo stará babička) jsem se upřímně radovala, že „máme“ v téhle zemi (a nejspíš i kdekoli jinde na světě) milé, chytré, hezké lidi; a že svět není tak úplně příšerný.
Ano, ta soutěž je jen komerční produkt. Budiž. Ale ti, kdo se jí zúčastnili, komerční produkty nejsou. Jsou (a jistě ne sami) reprezentanty naděje na lepší zítřky. Jo, já vím, ať žije patos a dětinský optimismus; ale já už jsem dospělá dost dlouho, a tak se za něj už ani nestydím.
Helena Čížková
Co víš o svém sousedovi?
Já o těch svých nevím nic. A také o nich nic vědět nechci, jsou mi srdečně ukradení. Nevím, jestli chodí v neděli do kostela, v pátek do synagogy, ve středu do kina, zda vstávají v šest nebo v jedenáct... a vědět to nehodlám.
Helena Čížková
Transka... aneb Jak si připadat jako ufon
Bylo nebylo, dávno tomu, kousek od mého pracoviště sídlila kavárna. Na stěnách zajímavé obrazy, na stole dobrá káva a zákusky, za barem milý personál. A tak jsme tam chodili. Na pracovní schůzky i posezení s přáteli. Až jednou...
Helena Čížková
Podvlíkačky blaho cítí, mohou-li si v slunci vlát...
Svůj k svému, říkala moje babička. A taky říkala, že na hrubý pytel patří hrubá záplata. Samozřejmě na ty výroky neměla „autorská práva“, ta náleží lidem, jejichž jména nejspíš již nikdy nezjistíme.
Helena Čížková
Pořiďte si trendového Downa
Přeháním. Zatím to tak daleko nedošlo. Ale co není, může být, jak praví nikoli klasik, nýbrž to, čemu se říká lidová moudrost.
Helena Čížková
Dopisy z Gottlandu XI.
Aneb všichni Češi jsou tlustí, smrdutí, závistiví, xenofobní a tak nějak celkově úděsní; až na mě, samozřejmě.
Další články autora |
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Prezident Petr Pavel se zranil v obličeji při střelbě ve zbrojovce
Prezident Petr Pavel se při střelbě na střelnici v uherskobrodské České zbrojovce, kam zavítal...
Ukrajinci dočasně stahují tanky Abrams. Jsou zranitelné při nasazení dronů
Ukrajina dočasně stáhla z boje americké tanky Abrams M1A1, které se ukázaly být zranitelné při...
„Smrt režimu.“ Za nápis si má nezletilá ruská studentka odpykat 3,5 roku
Ruský vojenský soud odsoudil žákyni desáté třídy, sedmnáctiletou Ljubov Lizunovovou ke 3,5 roku...
Zavolíme! Kandidáti do eurovoleb se utkají v debatě vysílané i studentům škol
Šest kandidátů pro volby do Evropského parlamentu přijalo účast v debatě Zavolíme!, která bude...
Další případ zpožděné dodávky zbraní. Česká firma se soudí na Ukrajině
Premium Vztahy mezi Českem a Ukrajinou nejsou vždycky idylické. Svědčí o tom soudní spor, na který narazila...
Pronájem obchodních prostor 34 m2 - ulice Sokolovská Karlovy Vary - Rybáře
Sokolovská, Karlovy Vary - Rybáře
10 000 Kč/měsíc
- Počet článků 55
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1744x
Více na Jazyková inkvizice