Zlo proti zlu

V pohádkách je to jinak. Zlý král tady, hodný král tam; hodný princ před jeskyní, zlý drak v jeskyni. Dobro proti zlu, jasné jak facka.

Prostě archetypická situace. Pohádka, tedy ta pravá, která není určena primárně dětem, ale všem, kdo mají oči a uši, je totiž především nositelem archetypu. Je alegorií i analogií života, proto je tak působivá a poučná.

Jenže jakkoli je archetyp dobrý „mustr“ k cestě za poznáním, jeho spolehlivost není stoprocentní. Snad proto, že na tomto světě není stoprocentního vůbec nic.

Vychováni pohádkami máme dojem, že se vždy musíme rozhodnout pro jednu stranu. Pro tu správnou nebo aspoň správnější. Husité (jedna loupeživá banda), nebo křižáci (druhá loupeživá banda)? Příšerný antisemita Martin Luther, nebo zločinný papež Lev X.? Nacisté a fašisté, nebo komunisté? Islámský stát, nebo ajatolláhovský Írán? Neonacisté, nebo pobláznění sluníčkáři?

A ejhle, archetyp, přinejmenším jeden (dobro vs. zlo), selhává. Nefunguje. Ba přímo škodí. Nemůže za to. Můžeme si za to sami. Protože jsme nepozorní. Slepí a hluší.

Představa, že ten či onen konflikt (ať už válečný, nebo třeba jen mezi protivným šéfem a stejně protivným kolegou) nemusí být soubojem dobra se zlem, nýbrž jednoho zla se zlem druhým (případně i třetím, čtvrtým...), se nám bytostně příčí. Zaskočí nás. Nepřipustíme si ji, protože nás k ní nikdo nevychovával, nikdo nás na ni nepřipravil. Ani pohádky, jakkoli moudré.

Zlo proti zlu? Cože? No dobře, možná... ale jedno z těch zel přece musí být menší... A to si vybereme. Cítíme se k tomu povinováni. A právě proto stále dokola prohráváme. A trpíme.

Hitler byl zrůdný, to se vědělo; Stalin byl stejně zrůdný, což se ale moc nevědělo (nebo vědět nechtělo). Každopádně jsme se (nejen v tomto případě) řídili, asi podvědomě, heslem, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Jen málo omylů je tak tragických jako tento.

Němci se na přelomu 20. a 30. let báli komunistů. Právem. A tak volili NSDAP. Nemůžu říct, že vyloženě neprávem, ale určitě krajně neprozřetelně. My, příslušníci států, které zažily nacistické hrůznosti, jsme si pak zase ve strachu před znovuzrozením nacismu zvolili komunisty. A vyměnili tak jednu diktaturu za druhou. Opět byli perzekvováni, vězněni či dokonce popravováni nevinní... ale opět, stejně jako nedávno předtím Němci, jsme si asi řekli, že to prostě musí být, že se nedá nic dělat a když se kácí les, tak prostě létají třísky.

Ale tak to není. Nebo to tak přinejmenším být nemusí. Stačí, když přestaneme bezvýhradně přijímat jeden z archetypů. Stačí se vymanit z představy, že pokud proti sobě dva bojují, jeden je nutně zlý a druhý nutně dobrý. Stačí si připustit, že nepřijatelní mohou být oba: v naší aktuální situaci apriorní nacista na jedné a islamista (potažmo jeho sluníčkářský fanoušek) na druhé straně.

Prosím, opravdu vás prosím, milí čtenáři: otevřete oči a vezměte rozum do hrsti. Rozum, kritický úsudek, je totiž naše jediná možná spása.