Chudá a frustrovaná

Moc se nesmějte. Ano, jsem (relativně) chudá, tj. nemám a patrně nikdy nebudu mít příjmy jako úspěšný advokát či ředitel bankovní pobočky.

A pocit frustrace zažívám v průměru tak desetkrát denně: maso na plotně ne a ne změknout – a navíc se mi jako naschvál nedaří připadnout na kontextově použitelný český ekvivalent anglického idiomu sharp as a pin/needle (ušetřte si dobře míněnou námahu, už mi to konečně docvaklo).

Až dosud jsem si myslela, že s tím nemůžu nic moc dělat. Stokrát můžu metat kozelce, ale hovězí ragú kvůli tomu nezměkne dřív, než přijde jeho čas. Do finančnictví bych pracovat nešla (nudááá...) a jako překladateli/jazykovému redaktorovi je mi prostě souzeno vyšilovat nad slovy, písmeny a větnými vazbami, a to bez nároku na stotisícové příjmy; koneckonců – moje volba, ne?

Ale... heleďme se! Ono se s tím něco dělat dá! Vždycky přece můžu popadnout kulomet (nebo nějaký podobný krám, v kumbálu se už něco vyštrachá...) a ve jménu své chudoby a frustrace picnout pár lidí, o nichž se domnívám, že jsou na tom (samozřejmě nezaslouženě) líp než já.

Moment... háček! Nejsem (africká) muslimka. Takže smůla, Heleno, budeš dál sedět na zadku a onimrávat písmenka.

Konec komedie. Můj text je reakcí na článek o tom, že mladé rozzlobené Afričany vede k extremismu chudoba a frustrace.

Popravdě řečeno: je mi to jedno. Je mi jedno, že bída z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad. Pokud mě lotr začne ohrožovat, zkrátka ho praštím bez úvah o tom, jestli je chudý, bohatý nebo třeba rohatý.

A když jsme u těch frustrací: máloco mě frustruje tolik jako uměle vyhnaný – a garniturou současného amerického prezidenta stejně tak uměle živený – předpoklad (nebo spíše blud), že kořeny terorismu jsou jen a jen sociální, nikdy náboženské či ideologické.

Jinak řečeno: máloco mě frustruje tolik jako zaměňování pravdy za lež, byť by se tak dělo v sebeušlechtilejším zájmu. Myslete si o tom, co je vám libo, drazí čtenáři.