Moje babička... prostá (nikoli však sprostá) osoba bez akademického vzdělání; švadlenka bez maturity. O Camusovi ani Kafkovi se s ní mluvit nedalo. Netušila, co je to prefrontální kortex, a když jste před ní zadeklamovali Freude, Freude, vždy na tě dojde, nevěděla, o kom je řeč.
Ale ráda se smála. Na její smích nikdy nezapomenu; byl klokotavý, hlučný a strhující. V devětaosmdesátém a na počátku devadesátého, to mně bylo šestnáct a jí přes osmdesát, se nad novinami a u televize chechtala, jak jsou ti „komouši“ hloupí, trapní, směšní.
Ale dost bylo babičky. I když...
Jsem naprosto přesvědčená, že kdyby ještě žila, z trenclí nad Hradem by dostala další ze svých záchvatů roztomile klokotavého smíchu. A patrně by řekla něco jako kluci jedny uličnický a žertovně zahrozila prstem. Ale téměř jistě by ji ani na vteřinu nenapadlo, že by tito uličničtí kluci měli být za svůj počin stíháni. Svůj k svému, na hrubý pytel hrubá záplata.
Nevím, jestli to už někdo z moudrých lidí někdy explicitně vyjádřil, ale asi ano, takže nejspíš jen trapně zopakuji něco, co již bylo stokrát řečeno:
Tam, kde se kriminalizuje legrace, kde se kriminalizuje to, že si někdo z někoho vystřelí, tam končí veškerá sranda; a kde končí sranda, tam končí svoboda; a kde končí svoboda, tam končí snesitelný život.
P. S.
Celé Morgensternovy Podvlíkačky najdete například zde (pokud je libo, tak i v hudebním ztvárnění).