Na délce nezáleží

21. 12. 2010 16:42:56
Zdá se, že jsou čím dál tím častější. Poruchy pozornosti. Nemyslím ty, o nichž se hodně mluví a týkají se dětí, nýbrž ty, o nichž se nemluví vůbec a vyskytují se u lidí dospělých či skoro dospělých.

A jak se projevují? Inu: Text delší dvou normostránek či vyžadující více jak jedno stisknutí klávesy PgDn? „Moc dlouhý!“ V lepším případě: „Hezký, ale moc dlouhý.“

Příklad: Onehdá sepsal prezident článek pro Lidové noviny. Na zpravodajských serverech vyšel „výcuc“, tedy pár potenciálně nejvýbušnějších vět plus pár řádek omáčky. Nakoukla jsem do jedné z diskusí. Tu a tam nějaký diskutér navrhl jinému, aby si původní, to jest páně prezidentův článek přečetl, a pak se zkusil vyjádřit z pozice osoby poučenější.

Reakce na podobné výzvy ve většině vyjadřovaly zděšení, že by se mělo číst něco tak ukrutně rozvláčného, místy i nehrané pohoršení, že si někdo troufne přijít s podobně neslušným návrhem. Podotýkám, že v dané souvislosti je podružné, zda článek spáchal prezident republiky nebo Franta Vomáčka, stejně jako to, zda lze či nelze s jeho obsahem souhlasit. Zajímavější je, že obsahoval 10.400 znaků, tedy necelých šest normostran, což středně zběhlý písař přeťuká za půl hodiny, k pozornému přečtení stačí zhruba poloviční čas.

STŘIH

Při své práci potřebuju ověřovat všelijaké informace. Jejich oborové rozpětí je dost široké, od lékařství po historii, od zeměpisných reálií po trubadúrskou poezii či astrofyziku, na což ani má poměrně bohatá knihovna mnohdy nestačí, pročež jsem odsouzena ke googlování. A výsledek? Než se proklikám k nějakému důvěryhodnému zdroji, zavalí mě houšť odkazů na seminárky a referáty. Málokdy zaplní byť jen dvě normostrany, takže údaje jsou heslovité, souvislosti scházejí úplně, o zdrojích nemluvě. Ale co, hlavně, že to nikoho nezdrží, zejména pak autora samého, když to odněkud překopíroval během dvou minut, což se pozná podle toho, že na vás jeden a týž text vykoukne z minimálně třiceti adres.

STŘIH

Stane se, že i „normální“ (rozuměj neodborná, nespecializovaná) média uveřejní článek na nějaké zajímavé téma. Tedy o něčem jiném než o předvolebním boji nebo odborářských demonstracích. Třeba o novém výzkumu či historické zajímavosti. Jde-li o médium internetové, text zpravidla s bídou dosáhne délky aspoň jedné normostránky, a ještě je to z větší části balast. S články v „tištěném tisku“ to není o moc lepší.

Co asi brání autorovi či redakci, aby pustili do oběhu podrobnější zprávu? Lenost? Nedostatek místa (byť na webu to moc nepřipadá v úvahu)? Chronický podstav? Nerozhodnost, kterému tématu dát přednost, řešená tím, že se uveřejní od všeho trochu a dohromady nic? Nebo obava, že by to nikdo nedočetl do konce? Nebo nechtějí nikoho diskriminovat a jednají v dobrém úmyslu vzdělat nejširší veřejnost včetně té její prostší části? (Pak ale žijí v omylu, neboť chcete-li prosťáčkovi rozšířit obzory, nemůžete přizpůsobit sdělení jeho aktuální úrovni; naopak – musíte mu nasadit vyšší laťku, než je ta jeho.)

Tak či tak, informace z toho nakonec vychází tak zpovšechněna a podána jazykem tak primitivním, až se to blíží bulváru. A vinou zestručnění není jen žalostně neúplná, nýbrž nepřesná, významově posunutá či všelijak popletená. Zato takové podání zaručuje, že se čtenář moc neunaví, natož aby musel přemýšlet, kterýžto požadavek by jistě leckdo vnímal jako nebetyčnou drzost.

STŘIH

Tři mušketýři; Pán prstenů; Iliada; Hledání ztraceného času; Zámek; Hlava XX;

Mahlerovy symfonie; Kouzelná flétna; Tommy od The Who; The End od Doors; Topolův Kylián Nedory.

Jih proti Severu; Přelet nad kukaččím hnízdem; Poslední císař; Rudovous.

Jak jen to ti lidé vydrželi číst, poslouchat, dívat se na to?

S uspěchanou dobou na mě nechoďte; představa, že předci disponovali bůhvíjakou spoustou „volného času“ je hrubě mylná. Skutečnosti se více blíží tvrzení, že při hektičnosti, jíž jsme hrdě stiženi, hrozně moc času probendíme, respektive rozdrobíme.

Dvacetkrát za den zvedneme mobil jen proto, že někdo volá nebo že přišla textovka. Těkáme od jedné povrchní informace k druhé, abychom je do dalšího dne skoro všechny zapomněli. X-krát za den zkontrolujeme e-mailovou schránku, bloumáme po nákupních centrech o rozloze několika akrů, přestože potřebujeme jen půlku chleba a dvě roštěnky z pidiřeznictví, načež to zachraňujeme tím, že při nahlížení do žákovské knížky jednou rukou mícháme v hrnci polévku, druhou třímáme telefon a v zubech držíme tužku, jíž bychom tu žákajdu rádi podepsali, ale třetí ruky se jaksi nedostává. A neuděláme si spojitý kus času na něco pořádného – na dvacet stránek knížky, dvouhodinový film nebo koncepční album.

Důsledkem je, že blbneme. Ztrácíme nejdříve ochotu a pak i schopnost soustředění, a ještě se za to vzájemně chválíme. Promrháváme dědictví pečlivosti a důkladnosti, jež významně přispělo a vždycky bude přispívat k rozmachu (jakékoliv) civilizace. Okázale dáváme najevo, že každá výpověď překračující délku reklamního spotu na margarín či s počtem znaků delším než esemeska není hodna naší pozornosti. Nad hlubokými znalostmi se ošklíbáme a soustředěnou pozornost jsme ochotni věnovat toliko podnětným diskusím kolem flipchartu popsaného hlubokomyslnou rovnicí: tržby – celkové náklady = čistý zisk. A tak se může stát, že zatímco jsme podědili Božskou komedii, Rgvédu a dopisy Jaroslava Vrchlického a Sofie Podlipské, my časům příštím zůstavíme katalog reklamních bannerů, sebrané textovky Ivety Bartošové a coby sbírku životních moudrostí slevové letáky z Lidlu.

A ospravedlňujeme to tím, že coby největší umění vyzdvihujeme schopnost podávat věci tzv. stručně a jasně. A prohlašujeme, že kdo to neumí nebo to takhle dělat nechce, má prostě smůlu. Nebude slyšen, natož vyslyšen. Jenže ono je to jinak. Autor – ať už článku, písňového textu, hudební skladby, divadelní hry či populárně naučné knížky – může a má promlouvat tak dlouho, dokud má co říct. Jestli mu na to stačí dva řádky nebo potřebuje dva tisíce stránek, není podstatné. Faktor délky sám o sobě kvalitu díla nijak neovlivňuje.

Nebo snad měl Shakespeare napsat jen: „Romeo a Julie se milovali a nakonec z toho oba umřeli?“ Měl Mozart složit pouze „Non piú andrai“ a neunavovat publikum celou Figarovou svatbou? A fakt by se vám líbilo, kdyby byl Miloš Forman natočil Amadea jako dvouapůlminutový videoklip?

A vůbec – když už tak oslavujeme stručnost: Málokterá forma vyjádření je stručnější a usiluje o tak zhuštěný náčrt myšlenky jako japonská tanka či haiku. A přesto se odvažuji k domněnce, že mezi zástupy milců stručnosti se najde pohříchu málo těch, kdo vůbec vědí, co to je, a ještě méně těch, kdo si je s potěšením čítávají.

Autor: Helena Čížková | úterý 21.12.2010 16:42 | karma článku: 45.23 | přečteno: 21307x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Pavel Vrba

Jak jsem prožil muzejní noc s tajemným rozuzlením

Takové poněkud zvláštní přiznání k nedělní odpolední kávě. Ta má ostuda je zapříčiněna dosavadní absencí na akci, která se v letošním roce konala již po dvanácté. Nejspíše vyplývá z mé předchozí nedozrálosti.

19.5.2019 v 12:06 | Karma článku: 8.09 | Přečteno: 206 | Diskuse

David Vlk

V Praze je vždy blaze.

Tož včera jsem byl v tej Praze. Když jsem byl mladý a jel do Prahy byly ty přípravy nějak kratší. Vzal jsem tenkrát náhradní tričko a trenky, mobil, peněženku a prezervativy a jel jsem.

19.5.2019 v 10:31 | Karma článku: 30.57 | Přečteno: 1270 | Diskuse

Robert Čapek

Jeroným Klimeš fackující

Když jsem čekal na připojení, abych si zahrál můj oblíbený Fallout 76, spatřil jsem na obrazovce moderátorku Jílkovou a televizní diskuzi v pořadu Máte slovo, které se týkala agresivity žáků.

19.5.2019 v 10:20 | Karma článku: 11.53 | Přečteno: 455 | Diskuse

Pavla Kolářová

Jak je důležité mít nadhled...

Být učitelem je někdy boj, respektive víceboj. Ideální učitel by měl zvládat krasobruslení, džudo, tah na branku, střelbu na koš, sanskrt, národopis, zeměpis, dějepis, krasopis.. A pokud něco z toho neumí, musí umět předstírat,..

19.5.2019 v 9:39 | Karma článku: 11.63 | Přečteno: 146 | Diskuse

Beata Krusic

Podřezat Zemana

Už před nějakým časem - v souvislosti s tím, jak nechutné články se psali na téma zdravotního stavu prezidenta republiky, Miloše Zemana, jsem si říkala, kam až je člověk schopen zajít - kvůli svým nenaplněným vizím a představám.

19.5.2019 v 8:56 | Karma článku: 40.25 | Přečteno: 1584 | Diskuse
Počet článků 55 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1723
...raději to nebudeme rozmazávat. Více na Jazyková inkvizice

Najdete na iDNES.cz