Helena Čížková

30. leden 1933 otevřel cestu k naději

26. 02. 2013 14:02:00
konstatoval ve svém projevu u příležitosti uctění památného dne, kdy byl úřad říšského kancléře svěřen do rukou světoznámého bavorského malíře, poslanec František Vobtáhlo.

„Toto datum je symbolem nové etapy naší historie, jež znamenala konec nadvlády světového židovstva, snížení nezaměstnanosti a rozvoj průmyslu, zejména pak zbrojního, což k nám přijížděli obdivovat i zahraniční odborníci,“ zněla další část této podnětné řeči.

Natolik podnětné, že přítomné policisty podnítila k okamžitému zatčení řečníka, neboť ten byl tímto – stejně jako před časem jeho kolega Rath – přistižen přímo při páchání trestné činnosti, v kteréžto situaci lze trestní stíhání poslance zahájit ihned, tedy bez předchozího souhlasu Poslanecké sněmovny PČR.

Jeden z přítomných Vobtáhlových sympatizantů, kteří se ke své škodě nemohli sejít přímo u malířova hrobu, neboť místo jeho posledního spočinutí není známo, na policisty rozhorleně pokřikoval: „Nechte ho, nechte ho! Vezměte si, že třeba takový pan Gabčík a ten druhý věděli, že ta doba má nějaké zákony, které porušili. Byli provokatéři, takže bohužel.“

Tak nám toho imaginárního Vobtáhla nakonec sebrali, paní Müllerová. Ale ta Semelová, holka jedna houževnatá, se pořád drží...

A nejspíš se udrží ještě dlouho. Upřímně řečeno, její zatčení by beztak neznamenalo žádnou velkou výhru. Lenina taky kdysi zatkli, a přece mu to nezabránilo v tom, aby dal o dvacet let později vystřelit z Aurory.

Problém ostatně vůbec není v paní Semelové. Paní Semelová je paní Semelová a s jejími názory nikdo nehne. A problém koneckonců nejsou ani další ortodoxní vyznavači životního díla masového vraha, toho, u jehož hrobu si s ní dali sraz.

Problém je mlčící většina. Potažmo ta její část, která – sice mlčky, ale přece jen – stále častěji uznale přikyvuje výrokům, že „už je to dávno“.

Že zlo, které se odehrálo dávno – a nesejde na tom, jestli toto dávno představuje 20 nebo 200 let –, už vlastně žádným zlem není.

V tomto kontextu už dnes není namístě štítit se nacistických myšlenek, ba měli bychom je dokonce přijímat s ještě větší shovívavostí než ideologii marxisticko-leninskou, jelikož vláda hnědých skončila podstatně dříve než panství rudých.

Zlo už nejsou ani čarodějnické procesy, obchod s otroky a otrokářské režimy jako takové, zlo není apartheid a holokaust, zlo není reconquista ani vražedné řádění Ivana Hrozného, zlo není genocida původních obyvatel Ameriky.

Je to staré, takže je to v pohodě. Pročež je žádoucí, abychom se na to všechno podívali objektivníma a střízlivýma očima, očima zbavenýma zbytečných emocí.

V zájmu nezaujatosti. Téže nezaujatosti, kterou by paní Semelová tak ráda prosadila do hodin dějepisu, resp. do těch učebnicových pasáží, jež pojednávají o zločinech historicky poslední totality na našem území.

V zájmu téže nezaujatosti, již se snaží projevovat ona přikyvující část mlčící většiny. Ale můžeme jí tuto snahu zazlívat (tedy té většině)?

Můžeme jí to zazlívat, když se pomalu ale jistě necháváme – leckdy i sami sebou – přesvědčovat, že nezaujatost neboli emoční neangažovanost je známkou intelektové vyspělosti? Že emocemi se dávají ovládat toliko osoby ducha poněkud mdlejšího a romantičtí blouznivci (což je ale v podstatě totéž)?

Můžeme to té mlčící většině zazlívat, když mnohdy spolu s ní podléháme představě, podle níž máme jedinečnou příležitost účastnit se dalšího pokusu o vyprojektování nového, lepšího člověka, když jsme sami s to uvěřit tomu, že člověk budoucnosti, člověk-ideál, je bytost oproštěná od emocí a citů?

Ráda přijmu cejch zpozdilce, staromilce či reakcionáře. Popravy nevinných a likvidace budoucnosti jejich rodin až do třetího pokolení, koncentráky, mučení, bezpráví, genocidy... to všechno – ale nejen to – jsou totiž věci, na které se nezaujatě a bez emocí podívat nedokážu. A ani to dokázat nechci. Za žádnou cenu.

Protože jestli se jednou skutečně podaří vyšlechtit člověka bez emocí, člověka za všech okolností střízlivého a nezaujatého, bude to největší zrůda, jakou kdy svět spatřil. Takže v tomhle projektu se mnou laskavě nepočítejte.

Původní výroky, které tento článek parafrázuje: výňatek z projevu paní Semelové (najdete ho v závěru odkazovaného článku); prohlášení "muže z lidu" a únorová "cesta k naději" (nadpis a druhý odstavec).

Autor: Helena Čížková | karma: 17.99 | přečteno: 851 ×
Poslední články autora