Transka... aneb Jak si připadat jako ufon
Byl vlahý večer a já si chtěla popovídat s kamarádkou – i smluvily jsme si večeři právě tam. A co se nestalo...
V podniku bylo živo. A plno. Nic překvapujícího, to už tak o večerech (na rozdíl od polomrtvých odpolední) bývá. Tak jsme rády vzaly zavděk stolkem v zadním traktu podniku, neboť ten přední, menší, byl obsazený.
Ale vzápětí nám to „živo“ začalo připadat nějaké... zvláštní. Jako bychom do něj nepatřily. Všichni ostatní „živí a živoucí“ jako by se tam znali, jako by mluvili trošičku jinou řečí, jako by je něco spojovalo, něco, o čem my dvě nemáme ani páru. Asi jako když si botanik v kongresovém centru splete dveře a vmísí se na zasedání egyptologů. Usoudily jsme, že přece nebudeme paranoidní, že je to jen náš subjektivní pocit, pročež se dále budeme zabývat vynikajícími těstovinami a tím, co se to vlastně snaží vyjádřit ten a ten spisovatel v té a té knize.
A bum! Harmonikové dveře oddělující přední a zadní trakt se znenadání zavřely. Na stolku přistály dvě sklenky šampaňského (které jsme si rozhodně neobjednaly). Bože, přece jen jsme své pocity měly brát vážněji, ne jako paranoiu. Bože, fakt jsme se ocitly v uzavřené společnosti, kam nepatříme. Trapas! A jak obstát v trapasu? Chovat se nenápadně.
Po chvíli jsme pochopily, CO nám na řeči ostatních přítomných připadalo zvláštní. Chlap – evidentní chlap, vousatý, trošku obézní – tklivým basbarytonem napomíná asi desetileté děcko: „Ne, to opravdu nedělej, víš přece, že jsem ti to zakázala.“ A zrzavá dáma o dva stolky dál halasí: „To bych vám přál vidět, co jsem zažil minulý týden!“
Pak přišly projevy. A v tu ránu to bylo jasné. Jde o oslavu. Asi k vydání nějaké tematické knížky, článku, nebo jen tak, už vážně nevím. Skoro všichni přítomní byli transsexuálové v různých „stadiích procesu“. Celkem asi tak 30 lidí (plus jejich přátelé a příbuzní).
Bylo nám nejen divně, ale i trapně. A taky se nám časem začalo strašně chtít na WC, které však bylo za těmi harmonikovými dveřmi. Nechtěly jsme rušit, působit jako pohoršené, netolerantní, nevychované osoby. Asi po dvou hodinách se dveře otevřely a my tak konečně získaly přístup jednak k toaletám, jednak k placení a nenápadnému úniku.
Domů jsme jely tramvají. Mlčky, s pocity zvláštní, svou povahou dosud nepoznané tísně. A pochopily jsme – byť jen zpovzdálí – jedno: jak se asi cítí „nenormální“ člověk v „normálním“ světě. Podobně jako my ještě před pár okamžiky. Jenže my se tak cítily dvě hodiny. Ti „jiní“ se tak možná cítí celý život. Jako ufoni. Nebo jako pozemšťané mezi Marťany.
Ne, nechci tyto lidi litovat, to by bylo povýšené. Jen se musím sklonit před tím, jak svůj úděl zvládají. S humorem, smíchem, ironií i kapkou sarkasmu – tím vším totiž ten večírek, jehož hosty jsme se s kamarádkou nechtěně staly, doslova překypoval.
P. S. K textu mě inspiroval dnešní článek na iDNES a související diskuse.
Helena Čížková
Co víš o svém sousedovi?
Já o těch svých nevím nic. A také o nich nic vědět nechci, jsou mi srdečně ukradení. Nevím, jestli chodí v neděli do kostela, v pátek do synagogy, ve středu do kina, zda vstávají v šest nebo v jedenáct... a vědět to nehodlám.
Helena Čížková
Podvlíkačky blaho cítí, mohou-li si v slunci vlát...
Svůj k svému, říkala moje babička. A taky říkala, že na hrubý pytel patří hrubá záplata. Samozřejmě na ty výroky neměla „autorská práva“, ta náleží lidem, jejichž jména nejspíš již nikdy nezjistíme.
Helena Čížková
Pořiďte si trendového Downa
Přeháním. Zatím to tak daleko nedošlo. Ale co není, může být, jak praví nikoli klasik, nýbrž to, čemu se říká lidová moudrost.
Helena Čížková
Dopisy z Gottlandu XI.
Aneb všichni Češi jsou tlustí, smrdutí, závistiví, xenofobní a tak nějak celkově úděsní; až na mě, samozřejmě.
Helena Čížková
Dopisy z Gottlandu X.
Aneb jedna mírně (ale fakt jen mírně) obstarožní anketa na téma co si my Češi o sobě samých myslíme.
Helena Čížková
Jak to vidí Islámský stát
Mám sklony k ironii, sarkastickým zkratkám, stylizovaným projevům. Ale v mém dnešním textu, který přináší úryvky z chystané knihy o Islámském státu, nic z toho nehledejte, není na to čas, prostor ani nálada.
Helena Čížková
Chudá a frustrovaná
Moc se nesmějte. Ano, jsem (relativně) chudá, tj. nemám a patrně nikdy nebudu mít příjmy jako úspěšný advokát či ředitel bankovní pobočky.
Helena Čížková
Zlo proti zlu
V pohádkách je to jinak. Zlý král tady, hodný král tam; hodný princ před jeskyní, zlý drak v jeskyni. Dobro proti zlu, jasné jak facka.
Helena Čížková
Ufňukaná fotbalová pohádka
Aneb trocha nostalgie. Odpusťte mi ji. A – táto, odpusť mi i ty, že jsme si později přestali rozumět. Asi jsme oba něco zvrtali...
Helena Čížková
A už mě (s těmi uprchlíky) štvete...
Neznám právní definici pojmu „uprchlík“. Nejsem právník, jen jazykář, takže uprchlík je pro mě ten, kdo odněkud prchá – většinou odněkud, kde to pro něho není snesitelné. A předpokládám, že k tomu má své důvody.
Helena Čížková
Miloš Zeman coby ochránce církevních pořádků
Namísto znaménka před závorkou tohoto textu budiž přiznáno, že je psán z pozice člověka, jenž sám pro sebe nevidí jediný důvod k sympatiím vůči Miloši Zemanovi; nebo aspoň k smířlivému náhledu na něj. Prostě nic, co by přesahovalo meze apriorního přikázání „miluj svého bližního jako sebe sama“, které je sice moudré, leč nikoli v prvoplánovém, povrchovém měřítku, a na které se koneckonců coby nekřesťan taky můžu vykašlat.
Helena Čížková
Moje dítě je moje
A je mi jedno, jestli se to někomu líbí, nebo právě naopak. A jsem rozčílená. Velmi. Ani ne tak kvůli senátorům, kteří navrhli, aby chůvy musely mít minimálně středoškolské vzdělání v oboru psychologie, pedagogiky, zdravotnictví nebo sociální péče.
Helena Čížková
Kdo je tady nejchytřejší
O soutěži „Nejchytřejší Čech“ se na tomto serveru psalo. Když začínala, po prvním kole. „Co je to zase za blbinu“, řekla jsem si. Ale zvědavost mi nedala a pustila jsem si internetové vysílání.
Helena Čížková
Smrt jako mediální událost
Je 30. dubna, časomíra na mém počítači ukazuje 22 hodin a 42 minut. Iveta Bartošová, můžu-li věřit zpravodajským informacím, udělala poslední krok k ukončení svého života včera v 11 hodin a 29 minut.
Helena Čížková
Jasně, zavřete ho, až zčerná!
A vůbec – zavřete je všechny! A opovažte se udělat něco, co se nám, pravému a nefalšovaně lidovému lidu nebude líbit. Protože... víte, jak byste mohli dopadnout, ne?
Helena Čížková
Dopisy z Gottlandu IX.
A to je ta strašná země, země česká, průšvih můj? Dopis devátý aneb legendy o zbabělosti
Helena Čížková
30. leden 1933 otevřel cestu k naději
konstatoval ve svém projevu u příležitosti uctění památného dne, kdy byl úřad říšského kancléře svěřen do rukou světoznámého bavorského malíře, poslanec František Vobtáhlo.
Helena Čížková
Dopisy z Gottlandu VIII.
A to je ta strašná země, země česká, průšvih můj? Dopis osmý aneb modlitba za konec klidu v Česku
Helena Čížková
Dopisy z Gottlandu VII.
A to je ta strašná země, země česká, průšvih můj? Dopis sedmý aneb slavný český rodák? A vy už jste někoho takového viděli?
Helena Čížková
100 minut
Pusťte si ten film. Ne proto, že je povedený, ani proto, že v něm hraje Meryl Streep. Ty důvody jsou jiné. A tohle není recenze. Ani omylem.
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 55
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1744x
Více na Jazyková inkvizice