Já o těch svých nevím nic. A také o nich nic vědět nechci, jsou mi srdečně ukradení. Nevím, jestli chodí v neděli do kostela, v pátek do synagogy, ve středu do kina, zda vstávají v šest nebo v jedenáct... a vědět to nehodlám.
Vyspáváš, milý spoluobčane, denně do hodiny polední a uléháš ve čtyři ráno? Nejenže mě to nezajímá, já to ani nevím. Pokud ovšem do té čtvrté ranní obden nehulákáš jako gladiátor půl vteřiny před tím, než je definitivně sežrán lvem nebo jinou potvorou.
Máš doma ženu? Dvě, tři ženy? Nebo chlapa, několik chlapů? Máš děti? Vnoučata, synovce? Opět to nevím, a pokud se to náhodou dovím, za půl minuty to zapomenu. Je mi fuk, koho volíš, co si vaříš, jakou hudbu posloucháš, jaké filmy sleduješ, jaké knihy čteš.
Chceš, milý spoluobčane, aby ti všichni dali svatý pokoj? Staň se mým sousedem! Patrně si mimoděk zapamatuji tvé jméno, určitě tě pozdravím, potkám-li tě na chodbě či ve výtahu, a jestliže mě o to požádáš, pohlídám ti kotě, zaliju ti kytky, když budeš na dovolené, a zavolám policii, pokud podle sluchových vjemů pojmu podezření, že ti někdo ubližuje... ale jinak o tobě nebudu vědět naprosto nic.
Jsi křesťan? Ateista? Okultista? Klid, nebudu o tom mít ponětí, a když už, nanejvýš si řeknu: Hm, pozoruhodné.
A co můžeš, milý spoluobčane, učinit ty pro mne? Totéž, co já pro tebe. Dát mi svatý klid. Nesledovat má okna, abys zjistil, zda nemám moc velký či moc malý vánoční stromek. Nezírat mi do nákupní tašky a nemudrovat, čím to, že si každý týden můžu dovolit čerstvou rybu, a proč obden chodím domů s plným košem zeleniny. Necivět mi do oken a podle světla a tmy odhadovat, že asi každou neděli chodíme večer „ven“, nedumat nad tím, zda toto „ven“ znamená do divadla, na fotbal, na rockový koncert nebo k babičce na večeři.
Nech mě, drahý spoluobčane, být. Dovol, abych ti byla lhostejná, bez ohledu na to, jak se oblékám, co jím, v kolik hodin chodím domů. Starej se prosím o sebe. Tak jako já. Já o tobě nic nevím, a ani to vědět nemíním, pokud mě sám do svého života aktivně nepozveš.
Snad toho od tebe, spoluobčane, příliš nežádám. Vlastně myslím, že od tebe de facto nežádám téměř nic. Ale pokud se, drahoušku, začneš intenzivně zajímat o to, zda svým dětem vštěpuji „ty správné“ názory, jestli je posílám do „té správné školy“ a vařím jim „to správné“ jídlo, tak věz, že tě sežeru i s botama. Bez debat.
Tento text je psán v náhlém rozčílení nad pravomocemi „sociálek“ v Norsku, nicméně i bez ohledu na aktuální dění vyjadřuje mé letité základní sociální přesvědčení.
