Až já budu velká...

... bude ze mě farmářka. Selka nikdy. Selka vstává v létě ve čtyři a v zimě v pět, páchne chlévskou mrvou a na pohled připomíná poněkud umolousanou členku folklórního souboru.  

Za muže má sedláka, chlapa podmračeného pohledu a mozolnatých rukou, jenž ve všedních dnech obvykle oře s párem volů a o sobotních tancovačkách šroubuje žárovky v místním hostinci.

A statkářka už vůbec být nechci. Statkářka je osoba stokilová, hamižná, drobnému lidu nepřátelská, čeledíny a děvečky peskující a práce se štítící. Její manžel se nazývá statkář a většinou ho poznáte podle kožichu, malované vesty, beranice a blahobytného pupku ozdobeného masivním řetězem kapesních hodinek.

Jistě, ještě bych mohla být chalupnice, domkářka či snad rolnice. Uznejte ovšem, že těmto slovům už na první pohled čouhá sláma z bot.

Takže budu farmářka! Jo! Farmáři jsou lidé pokrokoví a světaznalí. Nepěstují zeleninu, nesklízejí pšenici, nestloukají máslo, nekydají hnůj. Nehospodaří, produkují. Plodem jejich práce tak není maso, mléko nebo vagón jablek, nýbrž produkty, konkrétně farmářské produkty. A produkt je samozřejmě záležitost sofistikovaná, moderní a zdraví prospěšná.

Ale aby nedošlo k omylu: Farmáři za to nemůžou. Tedy – nemůžou za to jenom farmáři. Můžeme si za to všichni. Může za to ostych. A rozpaky. A rozmanité asociace.

Zkuste si vlastnit statek, když už od dětství víte, že statkář je spolu s černokněžníkem a ježibabou nejžhavějším kandidátem na plameny pekelné. A zkuste si založit selské trhy v zemi, v níž příslušníci několika generací omdlévají při vzpomínce na panelákové kuchyně zařízené ve stylu selské jizby. A konečně zkuste sedlačit v zemi, kde se slovo sedlák tak báječně rýmuje se slovem vidlák.

A kde každý druhý zatraceně dobře ví, jak prozíravá moudrost se skrývá ve větě: Ale ten grunt, tatínku, ten náš velkej grunt já nechci!