Dopisy z Gottlandu IV.
*** *** ***
Milý Mariuszi,
každý národ má nějaké ty velikány. Nevím jak v polštině, ale v češtině je slovo velikán z těch, jež tě do chřípí udeří silným závanem naftalínu. Velikáni, to jsou všichni ti hrozní, moudře se tvářící dědci. Bab je méně. Velikán se pozná podle toho, že jsou mu věnovány rozsáhlé pasáže v učebnicích. A velikán, ten nefalšovaný, má tu vlastnost, že se do těch učebnic uplacíruje v každém režimu. Pro příklad: Smetana, Čapek, Němcová, Komenský, Hus.
Jsi-li občanem USA, Německa či Itálie, jaksi samozřejmě předpokládáš, že tvé velikány zná půlka zeměkoule. Každý přece ví, že žil byl nějaký Goethe, Franklin či Leonardo. Jsi-li Čech, předpokládáš o těch svých totéž, ale asi tak do třinácti, čtrnácti let. Potom buď na vlastní kůži zjistíš (skvělou příležitostí jsou výměnné studentské pobyty), nebo ti nějaká dobrá duše ve snaze ozřejmit ti, že císař je nahý, vyjeví, že Čapka tam venku nikdo nečte, o Smetanovi nikdo neslyšel a Husa že zná možná pár církevních vzdělanců:
„Co si myslíš, simtě! Co by se starali o nějakýho Dvořáka, když maj Wagnera. Nehledě na to, že tam pro ně jsme všichni jedna banda – Čech, Polák, Rusák nebo Křovák – tohle oni nerozlišujou, pro ně je to všechno stejná verbež. Tak jakejpak velikán, směšnej trpaslík to je.“
Pro puberťáka není naléhavějších slov než: Všichni mi lhali, všichni mi lhali, blázna si ze mne dělali, přede mnou citem se rozplývali, za zády se mi vysmáli. Žurnály, básníci, učenci lhali, po léta za nos mě vodíce... A vůbec nesejde na tom, že tyhle Gellnerovy verše většinou ještě ani nezná a na poezii jako takovou kašle. Sladkých něco málo -náct je totiž věk, kdy máš – namnoze oprávněný – pocit, že s tebou odjakživa všichni jednali jako s blbečkem, že moudra, která ti předkládali, platí jen v pohádkách pro děti. Jakákoliv absolutní negace jakékoliv až dosud neotřesitelné pravdy je vítaná jako průtrž mračen po dvouměsíčním suchu.
I já jsem tedy tenkrát „revolučně“ usoudila, že je to má vina, vina mého umrněného a nemožného národa, že pár set kilometrů směrem na Západ nikdo neví, kdo to byl Bedřich Smetana. I já jsem si „dospěle a bez iluzí“ přiznala, že ten Smetana je tak bezvýznamný, špatný nebo aspoň sotva průměrný skladatel, že si ani on, ani já, ani můj národ nezaslouží, aby ho někdo znal. A že stejně tak je čistě naše chyba a ostuda, že si francouzský bankovní úředník nebo italský uzenář myslí, že Československo je součástí Sovětského svazu a leží někde v Jižní Americe.
A o několik let později jsem zažila kulturní šok. V létě jsem se svým přítelem vyrazila stopem na Západ. V roce 1993, v roce svých dvacátých narozenin. V Německu nás nabral muž s dodávkou, zelinář, a hodil nás odkudsi, už nevím přesně odkud, pár desítek kilometrů do Norimberku. Byl to blbý stop, protože nás vysadil v centru, a v centru dalšího stopa nechytíš. Zelinář, milý pán ve středním věku, se na nás celou dobu usmíval. Bodře, blahosklonně. A zeptal se na to, na co se lidi, kteří berou stopaře, ptají vždycky. Odkudpak jste, mládeži? Z Prahy. Á, Praha. Takže z Polska, že jo? Ne, z České republiky. Jo táák... A pak povídal ještě něco.
Milý Mariuszi, bylo to hrozné. Zase ten zatracený stud. Ano, je to pravda, tady je důkaz, jsme úplně bezvýznamná země, jsem chudák k politování, stydím se a mám proč.
Chvíli nato jsme vystoupili v Norimberku před hradem. Aby nás vzal další stop, museli jsme se vrátit zpátky na výpadovku. Pěšky. S dvacetikilovými krosnami na zádech. Několik kilometrů. Docela dost kilometrů. Norimberk je velké město. Byli jsme naštvaní. Na chlapa, že nás vyklopil tak nemožně, i na sebe, že jsme se včas neozvali. A možná díky tomu se TO stalo:
Jak prosté! Vždyť ona existuje i druhá možnost. Že není má vina, vina mého národa, jeho dějin, mých předků, že německý zelinář z Norimberku neví, že Praha není v Polsku. A sice že člověk, který neví, jak se jmenuje hlavní město sousedního státu, jehož hranice leží necelých dvě stě kilometrů od jeho bydliště, je prostě pitomec. Totální ignorant. Hovado. A tváří-li se přitom blahosklonně, je hovado tuplovaný.
Poprvé v životě jsem neměla pocit, že se mám stydět za to, že jsem z Čech. Poprvé jsem si dovolila nabýt dojmu, že stydět by se měl někdo jiný. A zároveň s tím jsem pocítila i zvláštní, nečekanou úlevu: Ano, císař JE nahý; až na to, že tím nahým císařem je úplně někdo jiný, než mi říkali.
Možná se divíš, milý Mariuszi, proč z toho dělám takovou vědu. Ale věř, že pro mě bylo toto zjištění naprosto epochálním objevem.
Najednou mi tu něco nesedělo: Náš národ nerozpoutal holokaust, nevyprodukoval Stalina ani Hitlera, netrýznil národy sousední. A přesto se za sebe stydíme. Leckterý Čech, když někam přijede – čím západněji, tím spíše – a je dotázán, odkud je, nesměle pípne, že z České republiky. Omluvně.
Ne, nemyslím, že by musel hned mávat praporem, stavět se do pozoru a bít v prsa: „Pozor, já jsem z Česka, a kdo je víc!“ Ne, stačilo by to říct normálně, bez uzardění, bez sklopeného pohledu, přibližně stejně jako: „Dobrý den, paní Nováková.“
Helena Čížková
Co víš o svém sousedovi?
Já o těch svých nevím nic. A také o nich nic vědět nechci, jsou mi srdečně ukradení. Nevím, jestli chodí v neděli do kostela, v pátek do synagogy, ve středu do kina, zda vstávají v šest nebo v jedenáct... a vědět to nehodlám.
Helena Čížková
Transka... aneb Jak si připadat jako ufon
Bylo nebylo, dávno tomu, kousek od mého pracoviště sídlila kavárna. Na stěnách zajímavé obrazy, na stole dobrá káva a zákusky, za barem milý personál. A tak jsme tam chodili. Na pracovní schůzky i posezení s přáteli. Až jednou...
Helena Čížková
Podvlíkačky blaho cítí, mohou-li si v slunci vlát...
Svůj k svému, říkala moje babička. A taky říkala, že na hrubý pytel patří hrubá záplata. Samozřejmě na ty výroky neměla „autorská práva“, ta náleží lidem, jejichž jména nejspíš již nikdy nezjistíme.
Helena Čížková
Pořiďte si trendového Downa
Přeháním. Zatím to tak daleko nedošlo. Ale co není, může být, jak praví nikoli klasik, nýbrž to, čemu se říká lidová moudrost.
Helena Čížková
Dopisy z Gottlandu XI.
Aneb všichni Češi jsou tlustí, smrdutí, závistiví, xenofobní a tak nějak celkově úděsní; až na mě, samozřejmě.
Další články autora |
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
Má přejít česká ekonomika na válečný režim? Doba míru je pryč, říká Pojar
Vysíláme Britský premiér Rishi Sunak nedávno oznámil, že jeho vláda uvede zbrojní průmysl do válečného...
Každý druhý učitel v Německu zažívá ve třídách násilí. Brutalita na školách roste
Premium Německý učitel se stává docela riskantní profesí. Násilí se stává stále běžnější částí vyučování a...
Biden nečekaně kývl na předvolební debatu. Kdykoli kdekoli, říká Trump
Americký prezident Joe Biden se v pátek nechal slyšet, že by chtěl do debaty se svým předchůdcem...
USA mění systém pomoci Ukrajině: už ne sklad, ale zbraně přímo ze zbrojovek
USA chystají dosud největší balík vojenské pomoci Ukrajině v přepočtu za více než 140 miliard...
- Počet článků 55
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1744x
Více na Jazyková inkvizice